Listopad 2007

we only come out at night VII

20. listopadu 2007 v 19:33 | F |  Only come out at night
Todle je very šity. Ale radši napíšu něco než nic, protože jinak bych se k tomu mohla dostat zase za dva měsíce po překonání tvůrčí krize. Moje tvůrčí nekrize trvaj většinou tak půl hodiny, několikrát do roka. Ale to je fuck.
Můj otec "Dej mi přečíst co to tam píšeš."
Já "NE"
Ot"Tak mi aspoň řekni o čem to je."
Já " Ne."
Takhle sme pokračovali celkem dlouho. Kdybych mu řekla o čem to je tak tu teď neni tadle kapitola. Jo a už jich moc do konce nezbejvá, tak dvě tři maximálně :). Jo, proč se tak vykecávám?
Enjoy it.

------------------------
Probudil mě zvuk kapající vody, rozmrzele jsem otevřel oči a podíval se z okna. Venku jasně svítilo slunce a vrstva sněhu, která ještě včera dokonale pokrývala střechu pomalu tekla dolů.
Vyškrábal jsem se z postele a podíval jsem se na hodinky. Bylo půl třetí.
Právě končila škola.
Naštvaně, pořád v pyžamu jsem seběhl dolů vynadat babičce, že se opovážila mě neprobudit. Obvykle bych jí byl vděčný, ale zrovna dneska, když jsem si potřeboval nutně popovídat s Frankem se na mě vykašlala. Nikde v domě nebyla k nalezení.
Rezignovaně jsem si sedl ke stolu a vypil zbytek kafe, které stálo studené ve dřezu. Po dnešku mě Frank zcela jistě nechá.
Nevěděl jsem, co bych měl dělat, ležel jsem na gauči jako tělo bez duše a zíral na argentinskou telenovelu.
Zrovna jsem chtěl vstát a jít si do obchodu pro něco k pití, když zazvonil zvonek u dveří.
Šel jsem otevřít. Frank se pobaveně podíval na moje kalhoty ,,Krásný." ocenil je, vlezl dovnitř a začal hrabat věci z tašky ,,Smithers ti posílá úkol z..."
Zavrtěl jsem hlavou ,,Prokrista pána, proč si sem vůbec chodil?" postěžoval jsem si, vzal mu tašku z ruky a omylem jsem vyrval zip. Několik vteřin jsem se díval na kousek kovu ve svojí ruce a pomalu jsem se propadal hanbou.
,,No, děkuju." poznamenal Frank sarkasticky.
Začínal jsem cítit jak se mi hrne krev do tváří ,,Eh...promiň." nervózně jsem se škrábal po hlavě.
,,Poď...poď ven." navrhl jsem zoufale.
,,Kam?" Frank vypadal mírně naštvaně. Dal jsem mu zbytek zipu na dlaň, nešťastně se na mě podíval.
,,Pro pivo. Pro chlast. Pro cigára. Pro něco." odpověděl jsem.
Pokrčil rameny, vyhrabal jsem zpod gauče bundu a začal jsem se oblékat, rozhodl jsem se na sobě nechat spodní část oděvu, na což Frank reagoval neurčitým úšklebkem.
,,Vadí ti na mě dneska něco?!" řekl jsem naštvaně.
,,Ano." přikývl ,,Rád bych ti připoměl - nejdřív jsi mi řekl, že jsem nemusel vůbec chodit a potom jsi mi zničil tašku." zatvářil se kysele.
Stál jsem v předsíni a zíral na něj, jak se pokouší nacpat učení zpátky.
,,Nechceš..." nadechl jsem se ,,Si to tu nechat?" prosebně jsem se na něj podíval ,,Nechceš teď odejít, že ne, že ne?!" začal jsem vyšilovat jako malá holka. Upřímně jsem doufal, že tahle stránka mojí osobnosti se nebude projevovat příliš často a ve větší míře.
,,Gerarde..." nechal knížky tam kde byly a stoupnul si přede mě.Vážně se na mě díval, bylo skoro zřejmé, že mi chce říct něco důležitého, něco co jsem zcela určitě nechtěl slyšet.
Sklopil hlavu. Nedokázal jsem nic udělat.
,,Gerarde." zašeptal a popotáhl. Potom se mezi námi rozhostila chvilka hrůzného mlčení.
,,Frankie co-"
Zvedl oči a podíval se na mě. Zdálo se mi to nebo doopravdy brečel?
,,Coseděje?" dostal sem ze sebe se strachem.
Pořád se na mě díval pohledem opuštěné siroty.
,,Právě jsem ti rozšlápl brejle!" vykřikl najednou, podíval jsem se mu pod nohy, samozřejmě tam nebylo nic. Začal se histericky smát, nechápavě jsem ho sledoval, dokud se na mě nevrhnul a nesrazil mě na babiččin věšák. Zůstal jsem uvězněn mezi kožichy, zatímco mi agresivně okusoval ucho.
,,Skoro" zdůraznil jsem ,jsem si myslel, že ti něco je."
,,Skoro?" zasmál se a posunul se k mému krku. Bylo evidentní, že dneska se domů nebudu moct vrátit ani střízlivý. Což jsem stejně neměl v plánu.
,,Pojď do toho krámu." zopakoval jsem.
Odtrhul se ode mě s potutelným úsměvem. ,,Hlavně si na sobě nech ty šukézní tepláčky." znenadání mě chytil za rozkrok.
Překvapením jsem vytřeštil oči.
Nevinně na mě zamrkal. ,,Jdeme?" chytil mě za ruku a dostal mě na nohy.
,,J-jo." kývl jsem zmateně.
A to byl teprve začátek.



we only come out at night VI

17. listopadu 2007 v 19:01 Only come out at night
Ucítil jsem studenou ruku na čele.
,,Gerarde, takhle to dál nejde."
Otevřel jsem oči, v mojí rozostřené vizi seděla máma, tvářila se ustaraně a hladila mě po vlasech.
,,Nech toho mami." snažil jsem se zvednout její ruku odstrčit, ale nenechala se a přimáčkla mě zpátky k posteli.
Nevěděl jsem, kde jsem se tu vzal, zdálo se mi, že budu zvracet a i pod dekou jsem se klepal zimou.
,,Co se dělo?" zeptal jsem se, i když jsem ani nechtěl vědět.
,,Včera jsme tě přivezli z nemocnice." řekla vážně a začala vylupovat tabletky z plata ,,Přiotrávil ses." velmi vyčítavě se na mě zahleděla, podala mi skleničku s vodou, hrst prášků a donutila mě je spolkonout.
Jakmile se voda dotkla mojí pusy, pocítil jsem neodkladné nutkání zvracet.
,,Doprdele." zamumlal jsem a začal jsem se zvedat. Skoro jsem se nemohl udržet na nohách, chytil jsem se zdi a postupoval ke dveřím ,,Gerarde, vzala jsem si kvůli tobě dovolenou, zůstaň tady a-"
,,Jdi kurva do práce!" zapoměl jsem na svojí narušenou stabilitu a rozběhl jsem se ke dveřím koupelny. Tentokrát jsem to sthihl. Bod pro mě.
Ještě jsem se nakláněl nad záchodovou mísou, když mi máma položila ruku na záda ,,Nemluv sprostě. Pojď teď se mnou do pokoje a promluvíme si o možnostech léčení." podala mi kousek toaletního papíru, a když jsem nereagoval, otřela mi pusu.
,,Léčení?" zopakoval jsem šokovaně.
Přikývla. ,,Nemůžeme takhle dál pokračovat, přestaneš pít a budeš moct zůstat doma. Nepřestaneš a stěhuješ se."
Za třicet minut jsem měl sbalenou tašku a mířil jsem přes ulici do babiččina domu.
*

Babička už několik let bydlela sama, když jí umřel manžel, tak prohlásila, že jí stejně nepřinášel nic než omezení a blokoval její kreativitu.
Zdála se teď mnohem šťastnější. Byla nezávislá, většinou kolem sebe nepotřebovala hodně lidí, aby byla spokojená sama se sebou. Matka mi kdysi opakovala, že jsem po ní leccos zdědil, dnes však zůstala zamlklá až do mého odchodu. Nerozloučila se.
Babička otevřela dveře a když mě uviděla, zatvářila se podezíravě.
,,Žeryčku, co potřebuješ?" sjela mě pohledem a zastavila se na mojí obrovské kabele ,,Snad se nepokoušíš jít proti své matce?"
,,Naopak." odvětil jsem ,,Matka se pokouší jít proti mě." snažil jsem se působit důvěryhodně a solidně, ale babička nebyla hloupá.
Povzdychla si. ,,Pojď dál." usmála se a zavrtěla hlavou ,,Jak dlouho tu budeš?"
Ta otázka mě zaskočila. Neplánoval jsem co a jak budu dělat, jen jsem pod sílou momentu odešel z domu ,,No... já..." zamyslel jsem se.
,,Jediná podmínka Žeryčku." ukázala na mě prstem s obdivně dlouhým červeným nehtem.
,,Eh...jaká?" v obavách jsem se kousl do rtu. Zavazadlo mě začínalo tížit a můj předchozí stav pořád ještě neodezněl, doufal jsem, že se brzy vyjádří.
,,Nebudeš mi tu kouřit levné cigarety." usnesla, otočila se a vedla mě do pokoje, ve kterém jsem měl strávit zatím stále neurčitou dobu.
S úlevou jsem se položil na postel. Ani mě neupozornila, aťsi sundám boty, tohle jí nikdy nevadilo, pokud jsem jí nezanesl bahno do ložnice nebo na perský koberec do obýváku.
,,Kreslíš ještě?" zeptala se váhavě, když stála ve dveřích.
Přikývl jsem.
V očích se jí zvláštně zablesklo ,,Budeme si mít o čem povídat."
*
Nemohl jsem usnout. Ležel jsem v posteli ve svém netopýřím pyžamu a přemýšlel o tom, co teď se mnou asi bude. Slyšel jsem z vedlejší místnosti pořád doléhat zvuk rádia, babi asi ještě nespala.
Zvedl jsem se a podrbal jsem se na hlavě. Skrz dveře se ke mně dostávala vůně spáleného jídla, ale i přesto jsem dostal hlad.
Najíst se vypadalo jako rozumná věc, po tom co jsem udělal před Frankem a po tom, co jsem změnil bydliště.
Vyšel jsem do kuchyně, babička stála u sporáku s cigaretou v puse a okrajovala zčernalou placku.
,,Žeryčku, objednej si pizzu." ušklíbla se a položila nůž na linku.
,,Podrž mi to." řekla a dala mi do ruky cigaretu. Potom zamířila k odpadkovému koši, kde vyklopila zčernalou hmotu ,,Měl to bejt koláč, víš." usmála se.
Uznale jsem přikývl a strčil jsem si cigaretu do pusy. Cigareta ovšem nebyla tím čím se zdála.
,,Babi!" řekl jsem zděšeně a přidržel jsem se ledničky v záchvatu kašle.
,,No co." zavrtěla hlavou ,,Mám revma."
Nemohl jsem uvěřit tomu, že moje babička kouří trávu. Chvilku jsem se na ní nepřítomně díval, ale poté jsem se rozhodl to hodit za hlavu. Na stole ležel telefon.
,,Můžu si zavolat?" znervózněl jsem.
,,Jistě." přikývla zahalená oblaky kouře, strhla ze sebe zástěru a začala nadávat na zažité tradice.
Popadl jsem telefon a vyběhl s ním nahoru do pokoje. To poslední co jsem chtěl bylo, aby mě slyšela. Sám jsem se klepal při pomyšlení na to, co právě udělám, začal jsem vyklepávat číslo a potom jsem zavěsil, opět jsem začal vyťukávat číslo, ale najednou.
,,Haló?"
Bylo pozdě na to to položit.
,,Já..." začal jsem rozpačitě ,,To jsem já... Gerard."
Z druhého konce se ozývalo táhlé ticho ,,Je mi líto pane. Toto není záchytná stanice." řekl vážně.
Chtělo se mi brečet. Co jsem očekával, že mi řekne?
Najednou se ozval hlasitý výbuch smíchu ,,Promiň." řekl mi Frank se smíchem ,,Už... už jsi v pohodě?" zeptal se.
,,Dalo by se to tak říct. Bydlim s babičkou." přiznal jsem.
,,Jakto? Proč?" neskrýval překvapení.
,,To je na dlouho..." řekl jsem a odmlčel jsem se ,,Hlavně ti chci říct- promiň. " dostal jsem ze sebe ,,Neměl jsi mě takhle vůbec vidět."
,,To nevadí." řekl potichu.
,,Vážně?" ujišťoval jsem se.
,,Vážně."
,,Nenecháš mě?" zeptal jsem se pateticky.
,,Gerarde..." zasmál se ,,Uvidíme se ve škole. Dobrou noc."
,,Dobrou..." zamumlal jsem a vypnul jsem hovor. Pořád jsem netušil, co mělo tohle znamenat, ale moje poloztracená naděje se znovu obnovovala.
Možná, možná, že jsem ho ani nepozvracel.

we only come out at night V

15. listopadu 2007 v 21:07 Only come out at night
Nedivte se, jsem neustále inspirována Charlsem Bukowskim. Možná jenom co se týče alkoholu x).


,,Ty a gay?" Mikey seděl s loktama opřenýma o kuchyňský stůl a nedůvěřivě si mě prohlížel.
Přikývl jsem a pobaveně jsem se usmál. Moje situace nebyla záviděníhodná, ale usiloval jsem o to ji v záviděníhodonou přeměnit.
Mikey chvíli seděl a bez jakéhokoli výrazu na mě zíral ,,Apríl?" zeptal se znuděně.
,,Ne." odvětil jsem a zavrtěl jsem hlavou ,,Vim to jistě." zašklebil jsem se ,,Ale neřikej to nikomu, proboha."
Mikey pokrčil rameny ,,Kdybys vůbec kdy měl něco s holkou, ale takhle.."
Byl občas tak hezky naivní, pomyslel jsem si v duchu.
,,Mikey, znáš Any?" zeptal jsem se s pozdviženým obočím.
,,Any?!" vytřeštil oči ,,Tvojí kamarádku Any?" zdůraznil.
Významně jsem se na něj podíval a zvedl jsem se od stolu. Rozhodně jsem toho na něj vychrlil příliš najednou, tvářil se zmateně, pořád s otevřenou pusou a šokovaným výrazem.
,,Promiň Mikey..." omluvil jsem se. Zdálo se, že nemůže zpracovat všechny informace, které na něho jeho starší, homosexuální bratr vychrlil. Starší bráchové mají být zodpovědnější. Zklamal jsem ve všech ohledech.
,,Jdu ven." oznámil jsem, i když Mikey se nepohnul ani potom. Vyhrabal jsem pár drobáků z rodinné pokladničky, vzal jsem si ze skříně bundu, cigarety a šel jsem si koupit kafe. Pořádnou dávku kofeinu, potřeboval jsem se udržet co nejdál od lahve s čímkoli alkoholickým.
Zabouchl jsem za sebou dveře, a v tu ránu jsem zjistil, že nemám klíče. Zhluboka jsem se nadechl, na jazyku mě zastudilo několik sněhových vloček. Zase sněžilo, nedokázal jsem se rozpomenout ani na to jaký je měsíc, ale sníh mě studil skrz tenkou látku tenisek.
Než jsem dorazil do nejbližších dunkin donuts po namrzlém chodníku, měl jsem jasno. Vešel jsem dovnitř, vysypal peníze na pult a odměnou mi bylo teplý capuccino. Zalitoval jsem, že jsem si nevzal rukavice, horký kelímek mě pálil do zmrzlé dlaně. Překonal jsem chuť koupit si voňavou, karamelem politou koblihu a zamával jsem babce, která zarputile vytírala podlahu.
A potom. Potom jsem šel do baru. Často jsem tam chodíval hlavně loni, míval jsem spoustu problémů sám se sebou a to byla přesně ta situace.
Barman už mě znal a unaveně mi pokynul. Sednul jsem si do rohu k zašpiněnému stolku, v místnosti panovalo přítmí. Nikde jinde mi nechtěli nalít, ale na tomhle místě jsem vždycky dostal přesně to, co jsem potřeboval.
,,Dlouhos tu nebyl." přišel ke mně Rob, ten barman a ledabyle utřel hadrem zaprášenou desku stolu.
,,Amundsen." zamumlal jsem. Nebylo mi dobře, obzvlášť po rozhovoru s Mikeym. Do té doby jsem se obdivuhodně držel.
,,Ale no tak." zamlaskal na mě ,,To ani nepozdravíš? Mám právo ti donést sodovku." utahoval si ze mě posměšně.
,,Dobrý den pane." odsekl jsem ,,Dal bych si vodku, prosím." ušklíbl jsem se.
,,Tak se mi to líbí." brutálně mě poplácal po zádech a odešel mi nalít.
Seděl jsem v té špinavá putyce minimálně do pěti hodin odpoledne. Po devatenácti panacích jsem se sotva držel na nohou, ale odhodlaně jsem se opřel o zeď a vykročil ven.
,,Připíšu ti to na účet Wayi!" volal za mnou kdosi, ale já to nevnímal. Vznášel jsem se v jiné dimenzi která byla snad ještě horší než ta ve které jsem se obvykle pohyboval, ale byla jiná. Byl to jiný prostor.
Viděl jsem svět rozmazaně, blouznil jsem jako schizofrenický alkoholik, cíl, ke kterému jsem jistě směřoval.
Vždycky jsem se v opilosti dokázal ovládnout. Nechoval jsem se nepřirozeně, nepadal jsem za chůze ani jsem nezpíval. Většinou jsem míval zakrvavený oči, ale naučil jsem se v kapse nosit sluneční brýle. Schovávaly mě před všetečnými pohledy ostatních lidí, Mikeyho a rodičů, kteří se o mě zbytečně starali.
Dovlekl jsem se zpátky domů a prudce jsem zamáčkl zvonek. Z úst mi vycházela bílá pára, snad to byl mráz, snad cigaretový kouř, svezl jsem se k zemi do dřepu a tupě jsem hleděl na dveře.
,,Gerarde..." v zorném poli se mi objevily něčí nohy, někdo po mně vztáhl ruce a pomáhal mi se zvednout.
Udržel jsem rovnováhu. ,,Díky Mikey..." řekl jsem nepřítomně.
Mikey se mnou zatřásl ,,Ty idiote!" vynadal mi šeptem ,,Máš štěstí, že tu neni matka ani otec, sliboval jsi, že s tim přestaneš..." ublíženě se mi díval do obličeje.
,,No jo." zamumlal jsem nezúčastněně.
,,Teď to odneseš se všim všudy." řekl ,,Je tu Frank."
Zatáhl mě za rukáv dovnitř a zavřel dveře. Nevěděl jsem, kde je obývák. Nevěděl jsem, kde je kuchyně. V domě bylo teplo a to jediné jsem byl schopen vnímat. Posunul jsem si brýle na nose a zamířil Frankovi vstříc. Určitě to pozná, jenom absolutní hlupák by to nepoznal.
Stál v kuchyni s plechovkou coly v ruce a opíral se o sporák. Když mě uviděl, zatvářil se zhrozeně.
,,Co se ti stalo?" zeptal se a přišel ke mně blíž.
Vyčerpaně jsem se svalil na židli, která zapraskala pod mojí vahou. Natáhl ke mně ruku a rychlým pohybem mi sundal brýle.
,,A kurva..." konstatoval. Jakoby mu někdo odňal slova, potom jenom otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu.
,,Ahoj." řekl jsem mu. Když jsem na něj promluvil, uhnul a zatvářil se znehuceně.
,,Z tebe to táhne jak-"
,,Zvracet." přerušil jsem ho a chytil jsem ho za košili ,,Blití." zopakoval jsem, když pořád nevypadal, že mi pomůže.
Vzal mě za límec a táhnul mě ke dřezu. Zezadu se objevil Mikey a táhnul mě na druhou stranu. Působili jako dvě rozmazané šmouhy, nic víc.
,,Do dřezu NE!" poručil Mikey.
Nohy mi pomalu vypovídaly službu, poslední věc, kterou jsem si pamatoval byla kulatá mísa, pozvracený dlaždičky a potom už nic...


we only come out at night IV

13. listopadu 2007 v 20:37 Only come out at night
Pravděpodobně vás zklamu, tohle jsem bohužel zase psala já, ne žádná geniální americká autorka (jak si jistě všimnete). Zase se to změnilo, protože jsem na to kašlala víc než měsíc a popsala bych to jako trochu... jak to říct... fluffy?(zkažená, zkažená :D).Přeslazený? Debilní? :DPoslouchala jsem k tomu Moonlight Mile - Rolling Stones, Buckets of rain - bob dylan a sweet thing - van morrisson, když si to od někud stáhnete tak poznáte co tím myslím, ehm. Takže se omlouvám, je to úplně jiný než předešlá šáptr (jak říká naše učitelka).
Netušil jsem, proč jsem vůbec svolil. Frank otočil klíčem v zámku dveří. Sklopil jsem hlavu a tiše se upínal k naději, že někdo bude doma.
,,Nikdo tu neni." řekl nadšeně.
Polkl jsem. Nechtěl jsem postoupit ani o krok dál, ani o krok. Ruce se mi třásly nervozitou, v puse jsem měl sucho a Frank stál na prahu a pobízel mě dál. Po tom všem, co se zdálo jako frustrace jsem měl chuť utíkat, i když jsem nikdy v životě neběžel.
,,Dělej, než tě někdo uvidí." zasyčel.
Rozhlédl jsem se po domech jeho sousedů a doufal, že se v některém z nich rozsvítí světlo a vykoukne stará babka s natáčkami na hlavě. Nestalo se nic.
Nadechl jsem se a vešel jsem dovnitř. Byl jsem si vědom toho co mě čeká a do hlavy mě uhodila ta představa.
Jejich obývák voněl skořicí. Frank se na mě podezíravě díval ,,Je ti něco?" zeptal se.
Sundal jsem si kabát a položil ho na pohovku, o jejíž opěradlo jsem se zachytil a snažil se sklidnit nevyvážený srdeční tep.
,,Gerarde." vytrhnul mě ze zamyšlení.
Sklesle jsem si sednul do křesla u topení a vzal jsem hlavu do dlaní ,,Já nechci."
Opatrně se ke mně přiblížil a dal mi ruce z očí, jakoby se bál, že se vyděsím a vyskočím oknem. Opravdu jsem k tomu neměl daleko.
Vzal mě za bradu a donutil mě se mu dívat do očí ,,Co nechceš?" pokoušel se znít jistě, ale bylo znát, že neví jak se má ke mně zachovat, ve stavu v jakém jsem se nacházel.
,,Ty víš." opáčil jsem a zavrtěl jsem hlavou, zrak opět zabodnutý do země.
Frank si otřel dlaně o sametová opěradla křesla, posadil se vedle mě a vzal mě kolem ramen ,,Myslel jsem, že si..."
,,Nejsem." řekl jsem důrazně ,,Nejsem nic z toho co jsemza poslední tejden předstíral" topení mě příjemně hřálo do zad, když jsem ze sebe dostával mrazivou pravdu. ,, Tohle je..."
Frank na mě upíral svoje nevinný oči a čekal, jak budu pokračovat.
Odhodlával jsem se k posledním slovům ,,...na mě moc a přitom..." vydechl jsem nakonec ,,vůbec nic."
Chvilku jsme seděli mlčky. Byl jsem si jistý, že mě vyhodí jen co si uvědomí význam mých slov.
Dřevěné hodiny na stěně tiše tikaly, ručička už obkroužila několik okruhů, když mě Frank pohladil po ruce a položil mi hlavu na rameno.
Otočil jsem se na něj, nedokázal jsem pochopit, co se mi snaží sdělit, nedokázal jsem si připustit, že by mě mohl chápat.
,,Franku?" zašeptal jsem.
,,Hmm?" usmál se.
Zavřel jsem oči a opřel jsem se hlavou o měkké opěradlo jejich křesla.
Musel jsem se pousmát.
,,Už nic."
Frankovy vlasy mě šimraly do obličeje, nenápadně jsem se nadechl a zas cítil tu hořkosladkou skořicovou vůni.
,,Máma tu pořád zapaluje ty vonný tyčinky." poznamenal, čímž naprosto odhalil mou předešlou akci. ,,Cheš kafe?" zeptal se nenuceně.
S radostí jsem přikývl. Zvedl se a chvilku se na mě díval s rukama opřenýma o moje kolena a potom mě políbil. Mnohem jinak než kdy předtím, naše rty se setkávaly pomalu, byli jsme sladění ve zvláštní symfonii toho momentu.
,,Dvě lžičky cukru." poprosil jsem, když jsme se od sebe v neuvěření odtáhli. Zašklebil se na mě a strčil mi pramen vlasů jemně za ucho.,,Budeme víc..." řekl potichu předtím než odešel do kuchyně.
Přikývl jsem a jedinkrát v životě jsem vyjádřil bezeslov to, co by obnášelo desítky vět.
*
Seděli jsme na gauči pod dekou, svíral jsem v ruce svůj hrnek kávy a letmo se opíral o Franka. Nepotřebovali jsme spolu mluvit ani cokoli dělat, oba jsme věděli, že jsme řekli udělali až přespříliš. Nepřemýšlel jsem, mlčky jsem vnímal přítomnost a zvuk starého gramofonu zaznívající z rohu místnosti. Frank se čas od času zvedl, aby otočil desku, čas od času jsme se letmo políbili a čas od času mi stačilo prostě jen být.
Když se začalo stmívat, musel jsem se zvednout a pomalu se odebrat ke dveřím. Frank se mnou šel před dům, ale poté mě už ponechal vlastnímu osudu.
,,Uvidíme se." řekl mi.
Obvázal jsem si šálu kolem krku, zamával mu na rozloučenou a vydal jsem se do vichřice, která se rozhostila venku. Všechno se začalo ubírat jiným směrem, než jsem doposud očekával.

Pět jednání (DOPŘELOŽENO)

8. listopadu 2007 v 14:06
Jedna povídka z livejournalu, líbila se mi tak jsem se rozhodla ji přeložit. Pokud chcete originál tak je tady.
Omlouvám se za nepřesnosti v překladu, víte, že někdy to nejde a navíc mám extrémní problém s některými slovy, která se prostě nedají přeložit aniž by zněly blbě a přitom jsou důležitá. Doufám že se líbí.
Teď už je to kompletní.


Zapření


Jsem vypravěč, zpěvák, spisovatel a básník
Není tu nic, o čem bych si nemohl lhát
Není tu nic, co bych nemohl považovat za pravdu, kdybych chtěl

Ze začátku to byla jen vleklá horečka, trvalá bolest v krku, stupeň únavy která se nedala ospravedlnit způsobem tvého života. Našich životů.
Byl jsi bledší a bledší, barva z tvého obličeje se vytratila a její místo na tvých tváří zaujmul stín vyčerpání.
V den, kdy ti začala téct krev z nosu jsem pozoroval jak se rozlévá po tvém obličeji jako morbidní květ, crčící dolů na tvé rty a tvou bílou košili, vytvářející cestu dokonalé červeně na tvém krku.
,,Potřebuješ železo, vitamín C, vitamín B..."
,,Nečekám díte Gee."
,,Nečekáš? Sakra, už jsem vybral jména."
,,Vážně?"
,,Jistě. Titania pro holku a Tristan pro kluka."
,,Chceš, aby je zabili než dojdou na střední?"

Léto bylo horké a my ho strávili křižováním oblohy jihu i severu, jako migrující ptactvo, které se nemohlo rozhodnout.
Zkolaboval jsi v Japonsku, dramaticky, teatrálně. Šli jsme na představení Kabuki a tvá krev stvořila další karmínový květ na mém tričku. Olíznul jsem ti horní ret a polknul tvou krev spolu s další lží.
,,Jsi vážně unavenej."
Tvoje vlasy byly slepené potem a byly cítit strachem, obavami. Prohrábl jsem ti je rukou, pocit křehkosti tvé jasné mysli nad hřebenem tvé lebky.
Tvoje tělo se upínalo k mělké naději, že prostě jen potřebuješ spánek. Držel jsem tě s rukama plnýma strachu a rozhořčení, dokud jsi mi je klidně nepoložil na srdce, přiblížil ses blíž, prsty poskvrněné inkoustem oproti papírové matnosti tvé kůže.
,,Budeme mít dlouhý prázdniny a ty zase začneš pořádně jíst. Žádný sladký sračky a rychlý občerstvení."
,,Ano mami."
Ten osamělý úsměv patřil mě, tobě jen odezva zoufalého znavení.

Vztek

Opustili jsme kancelář v zapadajícím slunci posledního říjnového dne.
Právě ti bylo 26.
,,Přeju si šťastné narozeniny..."
Neměl jsem srdce ti cokoli říct, vzal jsi mou ruku a zamával na taxík. Město se utápělo v levné oranžové barvě a blikající světla kolem Empire State Building připomínala plápolající lucerny.
,,Doháje."

Dal jsi řidiči sto dolarů a on mě nechal křičet do ochraptění, dokud nezastavil před tvým domem, celou dobu až do Jersey. Cesta trvala dvě hodiny, při halloweenském provozu.
Ztratil jsem už dvě hodiny s tebou.
,,Jak můžeš být takhle v klidu?"
,,Vyšiluješ za nás oba."
,,Franku! Doprdele tohle není fér! Není to fér!"
,,Ne... není, ale..."
,,Ale? Ale CO?!"
,,Nejsem mrtvý."
Zatím se ztratilo v polibku, přitiskl jsi se ke mně a tvoje tělo bylo pevné a horké, chtěl jsem rozbořit zeď, chtěl jsem rozříznout někomu hrdlo, chtěl jsem zabít každýho zkurvenýho bastarda, který se jenom odvážil na tebe zle podívat. Chtěl jsem vyškrábat tu věc co rostla uvnitř tebe, a rozdrásat ji svými ostrými zuby a jedovatou zlobou.
,,Vyspi se se mnou."
,,Cože?"
,,Jsou to moje narozeniny. Vyspi se se mnou, poď kurva oslavovat."
,,Franku..."
,,Dělej."
Krev ve tvé puse byla horká, kousl jsem tě do stehna, cítil jsem, jak se záchvěv tvého strachu mísí s mým vztekem. Chtěl jsem brečet, ale držel jsi mě.
Oči jako stříbrné mince ve tmě, ruce trhající stěnu mého strachu a mojí lásky.

Probudil jsi se roztřesený ve dvě hodiny ráno.
Křičel jsi do prázdna, zabodával jsi nehty do mého těla se ztracenou nadějí.
Oslavil jsi 26. narozeniny s jasnou předtuchou, že ti nikdy nebude 27.

Vyjednávání

,,Gerarde...drahoušku, takhle to nefunguje."
,,Jak? Jak to funguje? Protože cokoli to znamená, víš, že to udělám."
,,Já vím."
Její hlas byl laskavý. I v bezútěšném zoufalství matky to byl stále nejlaskavější hlas, jaký jsem kdy slyšel.
Dala mi jeden z těch levných, umělohmotných růženců. Černé, hladké korálky se pod bříšky mých prstů zdály tak malé. Přemýšlel jsem, jak mi tohle má pomoct. Jak mám využít ztracenou vzpomínku modliteb, abych tě zachránil..
Ale byl jsem připravený.
Byl jsem ochotný být boží voják, kdyby to bylo zapotřebí.
Protočil jsem korále mezi prsty a vyřkl jsem svůj slib.
Dejte mi kopí a probodnu si srdce. Budu krvácet na zaprášenou zem jen abych dal Frankovi šanci. Jsem připravený.
,,Ani nejsi katolík."
,,Ale ty jsi."
,,To vidím. Náhlá změna? Nebo ses nakazil, když jsi mi ho kouřil?"
Stejně jsi přišel na nedělní mši, v nejlepším oblečení.
Prošli jsme dveřmi kostela. Nevím co jsem očekával, snad světlo, které by tě vedlo k zázračnému zotavení, ale nic takovéhu tu nečekalo.
Vdechoval jsem vůni kadidla a vosku svíček, seděl jsem na tvrdé, nepohodlné lavici a tisknul jsem ruce pevně k sobě
Cokoli Bože. Udělám cokoli.
Tvoje oči byly vybledlé, lemované snahou o sebemenší naději. Oba jsme prosili, oba jsme slibovali, oba jsme přísahali, plakali a žádali o poslední šanci.

,,Otče náš, který jsi na nebesích
buď vůle tvá
přijď království tvé
jako v nebi tak i na zemi..."

Tvá matka tě políbila na tvář a ty jsi otevřel ústa, přijal tělo Krista a já jsem se díval a záviděl Bohu, který daroval tělo, zatímco já ti mohl věnovat jen srdce.

Deprese

Přišel duben a vypadaly ti všechny vlasy.
Nemohl jsi skoro nic dělat, terapie vyčerpaly tvou poslední energii a zbytky naděje.
,,Zítra ve tři máš schůzku."
,,Nejdu tam."
,,Franku..."
,,Co? Myslíš si snad, že je v tom rozdíl? Víš moc dobře, že nic z toho co děláme nezabere. Ubíhá mi čas Gerarde a to co mi pouštějí do oběhu mi další rok života nepřinese."
,,To nemůžeš vědět jistě..."
,,Vim to kurevsky jistě."
Po první rehabilitaci jsem ti koupil křeslo. Postavil jsem ho k velkému francouzskému oknu a ty jsi v něm spal, prosakoval slunečními paprsky, otupělý z léků a zlovolného zoufalství. Spal jsi v něm; přikryl jsem tě dekou, sedl jsem si na podlahu a bděl jsem u tebe.
,,Běž proboha do postele Gerarde."
,,Pojď se mnou. Ponesu tě."
,,Jdi do prdele. Je mi tu fajn."
Pořád tu bylo malé množství jídla, které jsi byl schopen sníst, já byl vždycky špatný kuchař a tak byl náš dům věčně cítit polévkou. Ukázalo se, že tvá matka má nekonečnou zásobu Knorru.
Předsevzal jsem si, že tě z toho křesla dostanu. Byla to další mise, stejně jako ujišťování se, že nikdy nejsi sám, a to že se před tebou nikdy nezhroutím. Snažil jsem se působit, jako ten, kdo tě jednou zachrání. Počkej a uvidíš.
Vždycky ti vadilo, když jsem se o tebe staral a rozmazloval tě, tentokrát to nebylo jinak.
Čím blíž jsem se snažil k tobě dostat, tím víc jsi se mně snažil odvrhnout.
To cos řekl bylo klišé, tvůj hlas ochraptělý snahou zůstat potichu, a můj plný překvapení, žes odhalil podvodníka, kterým jsem byl.
,,Není tu nic co bys mohl udělat. Prosím, přestaň se pokoušet."
,,Nemůžu."

Smíření

Čtvrý červenec nás zastihl na verandě, sledovali jsme ohňostroje a poslouchali vlastní dech. Kolem nás nekonečné ticho.
Všechna možná slova, všechny modlitby, všechno proklínání, všechny lži...všechny jsme pohřbili.
My jsme byli vše, co zůstalo.
,,Chci odehrát pár koncertů."
Příkývl jsem. Nedával jsem žádné otázky.
Pravděpodobně ses nad tím dlouho nezamýšlel, ale já řekl ano.
"Ne" nepatří do slovníku smrti. Stejně jsem ti nikdy nedokázal nic odepřít.

Bolest byla stále snesitelná, a ve svém temném půvabu jsi dokonce vypadal trochu lépe.
Stále vyhublý, ale nikdo tě neodsuzoval. Marnost ti nechala narůst vlasy zpět, byl jsi unavený, ale statečně jsi nechával prsty rozpomenout svou pozici na krku kytary.
,,Vy dva nejste normální."
Můj bratr si nikdy nevybírá slova, ale i přes hladinu pochybností jsem v jeho očích viděl zvrhlou naději, jakoby tenhle poslední šílený nápad měl uspět, tam kde moderní medicína a víra naprosto selhaly.
,,Jenom krátký turné."
,,Dobře."

Washington.
Boston.
Philadelphia.
New York.

Město pro všechny roky, které jsme spolu strávili
Byl jsi zatracený blázen a nemožný romantik
Město pro každého z nás
Pro ty, kteří zůstanou

,,Chceš hrát v Jersey?"
,,Ne, Jersey zahraje pro mě. Navždycky."
Oprášili jsme staré uniformy a smáli se jejich kýčovitosti a tomu jak hloupě jsme vypadali. Chtěl jsi po mně červené oční stíny, namalovali jsme si oči jako radioaktivní mývalové, bojově nalíčení před koncem.

Černá.
Červená.
Bílá.
Zlatá.

Pódium se topilo ve světle a křiku a my tu byli, naposled vzdorovití.
Tys tu byl.
Naposled.
A když hudba zesílila do apokalipticého, ohlušujícího crescenda, pozoroval jsem, jak jsi odhodil kytaru k reproduktoru, sundal sis sako a podíval ses na mě. Poslal jsi mi vzdušný polibek a usmál ses.
Byl jsi tu, dohánějící poslední vteřinu svého života, utápějící se v publiku.

Světla vrhala zlatou zář a tys tu byl, dokonalý.
Byl jsi tu.

Byls navždycky.

//<![CDATA[ http://www.gmodules.com/ig/ifr?url=http://www.google.com/ig/modules/translatemypage.xml&up_source_language=cs&w=160&h=60&title=&border=&output=js"> //]]>
>