Kávové drama dvou kostek cukru

22. září 2008 v 20:32 | F |  Kávové drama
Kávové drama dvou kostek cukru
Když jsem poprvé vešel do toho bytu, najednou mě zalil zvláštní pocit. Byl to totiž můj byt a některé drobné vady - že v něm nebyl ani kus nábytku, kromě odpudivě vypadající kuchyňské linky, a že všechno co jsem si vzal s sebou byla moje stará matrace, kterou jsem přitáhl na střeše auta se daly s klidem přehlédnout.
Měl jsem svůj vlastní domov a musel jsem se starat sám o sebe, což mi nepřipadalo jako nijak velký problém, práci jsem měl , i když mizerně placenou, ale za osmihodinové vysedávání na židli v knihkupectví s menšími přestávkami na spánek jsem snad víc ani dostat nemohl. I když, ne že bych horlivě neočekával něco jako povýšení na vedoucího, vedoucího ani vlastně nevím čeho, ale šance, že by se něco takového stalo byla téměř nulová a tak jsem trávil příjemná dopoledne obklopen debilními komixy a opíjel jsem se sodovkou, patrně proto, že mám vždycky po kapsách tuny drobných a hned za rohem byl automat a nebo proto, že litry vypité coca-coly mě nutily chodit na záchod a to byla další možnost, jak si protáhnout nohy a odpočinout si na chvíli od každodenní takzvané těžké práce.

Takže když jsem si první večer lehl ve svém bytě na svou matraci a přikryl se svou dekou se supermanem, cítil jsem se finančně zajištěný a naprosto nejšťastnější na světe. Problémy se mi od teď měly vyhýbat, protože všechno bylo zařízené.
Pravdu o slově všechno jsem poznal za několik dní. Stál jsem u své kuchyňské linky, pil studené kafe z plastového hrnku na čištění zubů (neměl jsem čas na nakupování! A chuť. Hlavně chuť.) a říkal si - kde se stala chyba? Nejen, že jsem se celou dobu choulil pod dekou, protože venku se s příchodem podzimu značně ochladilo a já neměl fungující topení; neměl jsem ani tušení kde si to topení zařídit. Bylo mi milejší klepat se zimou v rohu než se jít někoho zeptat a stejně tak mi bylo milejší postavit si svíčky kolem postele, než si jít zařídit zapnutí elektřiny.
Tímto vyvstal na povrch velký problém, a to ten, že jsem byl absolutně neschopný a nedokázal jsem zařídit naprosto nic. Takto jsem od "všeho" pokročil během jednoho týdne a uvažoval jsem o tom, kdy budu mít příležitost se nenápadně zeptat svého mladšího bratra, aby to zařídil za mě.
První, kdo si všimnul mého životního stylu byl Ray. Měl jsem zamknout knihkupectví a sejít se s ním ve Starbucks, ale on se objevil ještě dřív, než jsem stačil dokonzumovat svojí čtrnáctou plechovku coly a začal si stěžovat, že má chřipku a tudíž Starbucks není dobrý nápad.
Já se ho pokoušel varovat, ale nedal si říct, tak jsem ho pustil do auta a odvezl k sobě, přemýšleje jak to dopadne.
Nutno říci, že když překročil práh vypadal opravdu v šoku. Nechtělo se mi mu vysvětlovat, z jakého důvodu nejde zapnout světlo na chodbě a vymluvil jsem se na pojistky. Hlavně jsem se bál, aby neviděl stav v jakém se chodba nacházela - betonová podlaha, na zdi nic, jenom několik vrstev plísně a špíny. Připomínalo to trochu koridor vedoucí do plynové komory (ne, že bych tam někdy byl, ale moje představy se velmi podobaly právě tomuhle místu).
Zatáhl jsem Raye do obýváku, tedy mé jediné místnosti, té ve které se nacházela matrace, usadil jsem ho a snažil se celou situaci zamluvit, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Gerarde ty snad fetuješ nebo co?" zeptal se zděšeně.
Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a nabídl mu kafe v mém jediném plastovém hrnku. Nevím kdo za mě zaplatil účet za vodu, ale ta jediná se zdála fungovat tak jak má. Ray i přesto vyprskl hned po prvním loku a naštvaně se na mě podíval "Ty jsi rozmíchal kafe ve studený vodě?" zeptal se nevěřícně.
Pokrčil jsem rameny.
"Potřebuješ sem někoho, kdo ti pomůže s placením a dá tenhle byt trochu do pořádku." Řekl "Nic hroznějšího jsem snad v životě neviděl."
"Asi neznáš nikoho na drogách." podotkl jsem sarkasticky, s odkazem na jeho předešlou otázku.
"Teď už patrně ano."
Cítil jsem se uraženě, tak jsem ho poslal do háje a potom jsem zkonzumoval své poslední maso z konzervy. Možná měl pravdu.
*
Přišel několik dní potom, na zádech měl obrovský batoh a v rukou spoustu tašek.
"Ty jsi Gerard?" zeptal se.
Přikývl jsem a čekal co dál řekne.
"Frank."představil se a usmál se na mě "Teď tu taky bydlím."
Chtěl jsem protestovat, ale on už se hrnul dovnitř "Kurva, to je ale díra!" řekl obdivně.
Musím říct, že jsem na sebe nebyl pyšný.
Okamžitě shodil všechny své věci na zem a mě bylo jasné, že teď už tu taky bydlí a nic s tím neudělám. Když jsem se na něj tak podíval, docela mi to přestávalo vadit, nevypadal nijak zle, měl tenisky, kalhoty roztržené na kolenou, tričko s nějakou mně neznámou skupinou a na tváři úsměv. Přes oči měl bohužel vlasy, ale byl jsem si jistý, že se v nich asi žádné vražedné úmysly neskrývají.
Okamžitě se přesunul k vypínači a několikrát kliknul "No jo." Řekl "Ray měl pravdu. Ty nemáš elektriku."
"Já vím." Ujistil jsem ho "Nemám ani topení, teplou vodu a televizní signál." Vyjmenovával jsem věci, které postrádám "A!" vzpomněl jsem si ještě "Televizi taky nemám. A nábytek." Řekl jsem.
Frank se na mě pobaveně podíval "Jdeme." Nakázal a zatáhl mě za rukáv svetru, čímž chtěl asi docílit toho, abych se zvedl ze země a šel. "Nakupovat. A zapnout elektřinu. A zaplatit nájem." Řekl.
Vzal jsem si bundu a beze slova ho následoval. Když o tom tak přemýšlím, měl jsem něco proti jeho kalhotám? Na zádech saka mám totiž obrovskou záplatu, přibližně velikosti, hm, ubrousku. Beru ji jako módní doplněk.
Frank mě to odpoledne protáhl snad po všech úřadech které existují a na kterých jsem snad nikdy v životě nebyl a netušil jsem, že ony vůbec vědí o mé existenci. Dostalo se mi několika pobavených pohledů, díky tomu, že jsem nedokázal ani správně použít kreditní kartu (a divíte se? Živím se z automatů!!!), ale vypadalo to, že nakonec všechno dobře dopadne a možná už zítra se budu hřát u topení a budu zas nejšťastnější na světě.
Frank taky koupil rychlovarnou konvici, nezbytné nádobí a koberec do předsíně.
Za moje peníze.
Ale stejně jsem ho začínal mít rád.
Když jsme k večeru unaveni dopadli vedle sebe na postel, Frank si povzdychl "Nemám kde spát." Řekl.
"Spi tady." Pozval jsem ho.
Pobaveně se usmál a otočil se na mně "Kde?" zeptal se nechápavě.
"Tam kde jsi. Tady přece." Zopakoval jsem "Vedle. Tady vedle."
"Tak dobře." Souhlasil.
Zahrabal jsem se pod peřinu, přenechal kousek jemu a po chvilce jsem začal usínat, když se ozvalo "Gerarde?"
Otevřel jsem oči "Co?"
"Je tu chladno." Konstatoval velmi, nenápadně.
Pro mě to ale rozhodně nebylo poprvé, co jsem spal v posteli s osobou ne úplně ženského pohlaví, tak jsem se přisunul blíž k němu, objal ho a doufal, že dá pokoj, až budu znovu usínat.
Dal.
*
Elektřinu nám, ze záhadného důvodu nepustili ani další den, ani den potom a ani další den potom. Ani celý příští týden. Chodil jsem z práce pozdě a Frank většinou ležel na posteli, protože to bylo vlastně jediné místo, kde se dalo přebývat a něco zkoumal pod plamenem svíčky.
Věděl jsem moc dobře, že by si pro sebe mohl dovolit normální postel i stěhováky, kteří by mu jí zanesli až do desátého patra, ale byl jsem rád, že si jí nekoupil a on byl asi rád, že jsem tohle téma nikdy nenakousl.
Večer byla pořád zima a stačilo si jen lehnout spolu a bylo nám fajn.
Několikrát jsme se ještě vydali do obchodu a koupili ledničku - napůl - pro budoucí použití, křesla, poličky, zkrátka všechno co jsme mohli odtahat do patra sami.
Frank prozíravě nakoupil několik litrů čistících prostředků a dal se do toho, evidentně na mě poznal, že nejsem ten typ, jak já si říkal, na uklízení.
A on rozhodně ten typ byl, zapáleně vyleštil celou koupelnu a soustředěně odstraňoval rez speciálním čističem v kuchyni. Sledoval jsem ho u toho a musel jsem se smát, děkoval jsem Rayovi, že ho se mnou nechal bydlet, protože jsme se naprosto dokonale doplňovali.
Totiž - on dělal všechno a já, já ho bavil hovorem. Cítil jsem se trochu provinile, ale on vypadal že ho to baví a mě vůbec nevadilo se na něj koukat.
Nevím, proč mě to tak překvapilo, přeci jsem s ním každý večer usínal, ale když se naklonil nad kuchyňskou linkou, mírně se mu vyrolovalo tričko a mně se odhalil pohled na kousek jeho kůže. Polkl jsem a nedělal jsem nic, ale nemohl jsem přestat zírat.
Stená situace se opakovala o několik hodin později,a to jsem to nevydržel, tričko mu stáhl zpátky a potom jsem odešel.
Připadal jsem si divně, když jsem ten večer sfoukával svíčku a Frank se na mě díval zkoumavým pohledem.
"Co se děje Gee." Zeptal se šeptem a já zavrtěl hlavou a řekl jsem "Nic, nic." I když mě zamrazilo dokonce jen z toho jak mě oslovil.
"Co…" zkoušel to znovu.
"Nic. Spi." Uklidnil jsem ho, otočil jsem se na druhou stranu a zavřel jsem oči.
Něco se asi změnilo, protože za několik večerů se jeho ruce neznámo jak dostaly do mých kalhot a mě to nevadilo.
Za několik dalších večerů jsem kalhoty začal postrádat naprosto.
Ráno jsme o tom nikdy nemluvili, bylo to jenom "Ahoj Franku." "Ahoj Gerarde.", pak jsme si společně dali kafe z plastových hrnků a šli jsme každý svou cestou. Přemýšlel jsem o něm celé dny v práci, neschopný se soustředit ani na Batmana ani na případné zbloudilce, kteří si snad přišli něco koupit a hloubal jsem nad tím, jestli to pro něj něco znamená a nebo jsem jenom něco jako bonus přiložený k matraci.
Několikrát jsem měl nutkání se ho na to zeptat, ale potkávali jsme se až večer a než jsem stihl něco říct, měl jsem jeho rty na svých - nebo jsem si alespoň říkal, že to bylo hned. I tak bych za sebe nevypravil ani slovo.
Promluvit si jsme dokázali až jednoho zázračného večera, kdy nám náhodou pustili elektřinu. Byli jsme zrovna spolu, když se rozsvítilo světlo a ten moment najednou působil nepřirozeně reálně.
Frank se vyhrabal z pod deky, sedl si na okraj matrace a vzal obličej do dlaní "Už toho mám dost." Řekl potichu.
Přikývl jsem "Já taky."
Další den večer se vůbec neukázal a po týdnu jsem si musel připustit, že se asi rozhodl tu už nebydlet.
Možná jsem měl zavolat Rayovi a říct mu co se stalo, ale on nebyl z těch lidí, kteří dokázali dlouho poslouchat a po chvíli by udělal určitě něco stupidního - zatáhl mě do domu Frankových rodičů nebo něco ještě horšího.
Snažil jsem se na to nemyslet a dělal jsem stejné věci jako dřív, lednička byla zapojená a mohl jsem přejít z fazolí v plechovce na normální stravu (burákové máslo a mlíko) a koupil jsem si budík a začal vstávat včas. Nebavilo mě to, ale zas jsem si začínal zvykat, jednou mě přišel navštívit Mikey a ptal se, co se vlastně stalo, tak jsem mu to řekl.
Nevypadal nadšeně, ale snažil se mě utěšit jak mohl, i když obvykle říkal, že ho moje "gay dramata" nezajímají.
"Tak se mnou pojeď domů." Navrhl mi "Jenom na pár dnů."
Řekl jsem si, proč ne, potřeboval jsem si z domu vzít ještě spoustu věcí, moje malířské potřeby a skicáky, které jsem si nevím proč nevzal rovnou, zamkl jsem byt a následoval jsem Mikeyho k autu. K mému autu, on si jak se zdálo stále nepořídil vlastní vozidlo a přijel autobusem, žádal po mně, abych byl vděčný za tu neskonalou oběť.
"Stejně ti to auto na tomhle místě jednou vykradou, ne-li ukradnou." Řekl mi. ¨
Mám svého mladšího bratra rád.
Máti byla ráda, že mě vidí. Objala mě, potom mě donutila na ní dýchnout, aby si ověřila, že pořád nepiju a následně mě usadila ke stolu v kuchyni a začala mluvit o tom, že jsem nepřirozeně vyhublý, jestli neberu drogy.
Tuhle větu už jsem od někoho slyšel.
Pravdou bylo, že jsem nevypadal vyhuble, ale začínal jsem vypadat skoro normálně - těch pár kilo nadváhy se docela ztratilo. Všiml jsem si toho až v zrcadle v koupelně, můj odraz mě docela udivil. Měl jsem obrovské kruhy pod očima a vypadal jsem tak trochu jako zombie, vzhled, kterého jsem vždycky chtěl docílit, když mi bylo asi tak šestnáct a měl jsem sto kilo.
Máma mě pochopitelně okamžitě začala krmit, což jí nebylo podobné, protože dokud jsem bydlel doma vnucovala mi všechny možné druhy diet, včetně vajíčkové, po které jsem tři dny zvracel, ale hlavní je, že - jsem zhubnul.
A teď jsem si nanosil jídlo do svého ex pokoje, lehl jsem si na svojí ex postel a zapnul jsem svou ex televizi.
V tu chvíli jsem nenáviděl svůj byt.
A připomněl jsem si, že si musím později vzít s sebou všechny plastový superhrdiny.
V neděli jsem se, ale musel vrátit zpět, protože mě další den čekala práce. Rozloučil jsem se s Mikeym, který mi řekl, ať dám vědět jak to všechno dopadlo a vypadl jsem.
Věci, jako ta, která se mi stala potom co jsem vešel k sobě se mně nikdy nestávají.
Frank seděl na židli v kuchyni a zíral na mě.
"A-ahoj." Zamumlal jsem s rukama v kapsách.
Nepřestával mě propalovat pohledem.
"Jak dlouho tu jsi?" zeptal jsem se a sedl si naproti němu.
Pokrčil rameny "Od rána.".
Potom jsme chvíli oba beze slova sledovali stůl a nastalo ticho.
Frank si povzdychl "Musíme…" začal, a pak zase ztichl.
"Pojď se projít." Rozhodl jsem náhle a zvedl jsem se ze židle. Frank se na mě tázavě podíval, ale neprotestoval a seběhl za mnou schodiště ven.
"Kam chceš jít?" zeptal se jakmile jsme vykročili na chodník.
Netušil jsem kam bychom mohli jít, pořád bylo ještě světlo a já nechtěl jít do kavárny ani do podobného podniku.
"Do parku?" navrhl jsem zas a Frank jen přikývl, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a zapálil si.
"Dáš si taky?" nabídl mi, tak jsem si jednu vzal a tiše jsme pokračovali v cestě jen s občasným vydechováním kouře.
Sedli jsme si na trávu, i když byla docela mokrá a země docela studená, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno.
"Asi sis říkal, proč jsem odešel." Začal Frank.
Přikývl jsem "No, to jsem si říkal."
Frank žmoulal stéblo trávy mezi prsty a naprázdno otevíral a zavíral pusu.
"Já tohle nedokážu dělat tak dlouho." Řekl po chvíli "Totiž, tolikrát jsme spolu spali a ráno to bylo jakoby se vůbec nic nestalo!" Podíval se na mě "Už…už jsem to prostě nevydržel." Sklopil oči.
"Myslíš, že mně to vyhovovalo?" zeptal jsem se a zavrtěl jsem hlavou "Bál jsem se ti cokoli říct, já myslel, že to bereš jenom…" nevěděl jsem co říct "jenom tak."
"Jenom tak?" zopakoval po mně "Proč?"
Kousl jsem se do rtu "Já nevím, nenašel jsem jediný důvod proč bys to měl brát vážně."
"Jediný důvod? Co třeba to, že jsem ti pomohl dát celý byt do pořádku jenom proto, že jsem chtěl! Protože ses mi líbil už od začátku!"
"Tak proč jsi mi to neřekl?!" zeptal jsem se.
"A co bys jako udělal?"
"No já NEVÍM." Řekl jsem sarkasticky "Co třeba kdybych ti řekl, že ty mě taky?"
"To by bylo fajn." Připustil.
"Dobře, tak ti to říkám." Vypálil jsem rychle.
"Co?" zatvářil se nechápavě.
"Tak ti to říkám." Zopakoval jsem.
Frank mlčel. "Vážně?" zeptal se.
"No jo." Ujistil jsem ho.
Konečně se usmál, přitáhl mě k sobě a pevně mě objal.
"Ou, asi tě miluju Gerry." Zasmál se.
"No jasně." Usmál jsem se. Potom jsme se líbali a na romantice toho momentu ubíralo jen to, že jsem měl promočenou prdel od rosy (nebo co to vlastně bylo), což bylo, když vezmu v úvahu, že jde o mě, docela málo.
"Půjdem?" zeptal se, a tak jsme šli a já snad dokonce letěl, protože jsem měl vážně pocit, že se možná vznáším.
"Bydlíš teď zase se mnou?" přiblble jsem se usmál.
"Jistě, že bydlím." Odpověděl "Pokud mě tam pořád chceš."
A já nemohl odpovědět jinak než "Chci."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 RAfivie RAfivie | 27. září 2008 v 13:34 | Reagovat

HEj to je dobrý.. .xD.. Přemýšlel jsem jestli jsem něco jako bonus k matraci xD

2 GFMBR GFMBR | Web | 2. října 2008 v 15:14 | Reagovat

hele ještě nemam přečtené,ale určo přečtu XDD je to na mě moc dlouhý XDD a jinak...nechceš přatelit?? jen tak na oko víš jak XDD jako ne jako na oko jakože važně,ale říkam to jen proto aby to nevypadalo roumííš XD XDDD

3 Laivine Laivine | Web | 4. listopadu 2008 v 20:30 | Reagovat

Četla už dávno, okomentovala to tam a hlasovala ti ze dvou počítačů. (a to jsem ani nečetla žádnou tvojí pobídku k tomu. Fakt se mi to líbilo nejvíc ze všech)

4 prd prd | 10. prosince 2008 v 9:18 | Reagovat

nuda blog!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
//<![CDATA[ http://www.gmodules.com/ig/ifr?url=http://www.google.com/ig/modules/translatemypage.xml&up_source_language=cs&w=160&h=60&title=&border=&output=js"> //]]>
>