Dance with mister Brownstone I.

6. května 2010 v 23:16 |  Dance with mr. Brownstone

I.

Začalo to porodem a od tý doby to bylo na hovno.
Matka tomu ráda říkala "ty krásné roky tvého dětství" a "období sladké nevědomosti". Nikdy jsem nedokázal pochopit co přesně na nich bylo krásné a žádnej argument mě nepřesvědčil; co se jí tak mohlo líbit na tom, že jí nějakej harant rok okusoval bradavky, dělal do plen, pak strkal ruce do zásuvek a nakonec se jí pokoušel zruinovat nějakym sbíránim komiksů. Tvrdila mi, že mám potenciál.
Jo, nebyl to žádnej horor. Nikdo se se mnou moc nebavil, protože si už v tý době všechny děti všimly, že jsem divnej a nakonec jsme si docela vystačili s Mikem. Za barákem jsme měli zahradu, otec tomu teda řikal backyard, ale mně to vždycky přišlo směšný, když to ani ten blbej yard snad nemělo. Byl to malinkej plac s nezdravě zelenou a neposekanou trávou. V létě se tam občas i dalo bejt. Mikey vždycky dělal, že je Superman, lezl na náš jedinej mizernej strom a pravidelně z něj padal.
Já byl střídavě Lara Croft a Barbie. Už od svejch čtyř let jsem dokázal dělat rozkošný děvče, ale nikoho to tehdy nějak nezajímalo. Otec jednou prohlásil "Nemyslíš, že je to pro toho kluka nezdravý Donno?"
Matce to bylo taky šumák, takže jsem se mohl promenádovat po baráku v čem jsem chtěl a vypadat jak z dětskýho porna. Tehdy jsem tomu taky občas říkal princezna.
Belleville, město ve kterym jsme bydleli byla totální, špinavá díra uprostřed Jersey. Matka měla děsně vznešenou práci v Newarku, dělala v nějakym archivu a otec dělal všechno možný, protože si vždycky připadal na práci moc dobrej. Tak se většinu času flákal někde kolem Passaic river, copak já vim co tam dělal, vždycky tam byli jenom bezďáci. Tvrdil, že rybaří.
Já si pak představoval, jak asi musej vypadat ryby z takový řeky. Kolik maj hlav. A jestli zářej. Jestli je v tý řece jedna živá mikroba, byl bych opravdu překvapenej.
Takhle to trvalo pár let, trochu chlastal, ale my jsme byli v pohodě. Nemlátil nás ani na nás neřval, byl vlastně docela skvělej. Peníze byly. Měli jsme se úplně normálně, ale mě se to pod tou šedou oblohou, kterou nad tim obdobim neustále vidim, pořád slejvá. Nicméně, otcova kamaráda pak u tý řeky pobodali a on už tam pak nikdy nešel, místo toho dělal v nějaký velký chemičce. Nebo to možná byla rafinerie.
Každopádně, vždycky nás s Mikeym naložil do auta a vezl nás přes Newark a Jersey city, přes most Pulaski Skyway, všechny ty kouřící se fabriky přímo pod náma a na míle kolem a řikal "Koukejte. Sme komín ameriky, totální odpadkovej koš."
Potom nás vždycky bral pro jídlo do 7-11 a všichni jsme byly spokojený. Mikeymu se to celý občas trošku zajídalo. Otec tvrdil, že jemu taky, ale věděl jsem, že na to tak rád zíral, protože to bylo takovym morbidním způsobem krásný.
Bylo, než jsem začal chodit do školy.
Lidi maj představu, že sem hrozně trpěl, ale to není pravda. Netrpěl jsem. Všichni mě ignorovali, protože jsem byl tlustej, divnej a docela chytrej. Bejt chytrej je utrpení, to mi došlo celkem brzo. Když mi potom všichni předhazovali inteligenci, jako velkej bonus, kterej mám na sebe nalepenej jako velkou ozdobnou mašli, nedělalo mi to moc radost.
I když jsem se první roky školy snažil, pak jsem se na to z vysoka vysral. Rodiče najednou přestali bejt tak ideální a pak jsem si uvědomil za jakym zkurvenym životem se to všichni ženou, jaká budoucnost byla pro mě naplánovaná.
Dopadnout ostatní. Jako rodiče, v zaplivanym baráku v New Jersey, kde člověk nemůže ani vyjít večer ven a nebát se, že na něj někdo vytáhne kvér. Možná nějaká lepší práce, možná vejška a ani jedno z toho mě za boha nelákalo. Všichni si v tý rutině připadaj vyjímečný, ale já do toho viděl.
Mikey se s tim plánem smířil, jenomže mně to bylo odporný. Párkrát jsme o tom mluvili, ale on byl v tý době ještě malej a nedokázal úplně pochopit, jaký hovadiny se mi honěj hlavou.
Tak jsem byl furt na sračky. Asi tak od sedmý třídy. Všichni mi pořád rvali do hlavy jak jsem zasraně inteligentní a kam to nedotáhnu, ale já jim na to kašlal. Střední jsem teda nějak doklepal, ale moc sem tam nechodil. Byl jsem úplně v prdeli, v depresi, na práškách, nasranej na svět, řval sem na všechny za to, že se mnou nechtěli nic mít, hlavně na lidi ve škole. A jim to bylo u zadku, chtěl jsem jenom, aby viděli co pro ně je připravený.
Jaký blaho. Blaho televizních obrazovek, mimin, dvoupokojovejch bytů a malejch domků, sušiček na hadry, fénů, mixérů a dětskejch kočárků, práce od devíti do pěti a možná dýl, čumění na baseball a nakonec stejně všichni chcípnem a ani pes po nás neštěkne a stejně tak naše děti, do kterejch máme vkládat svojí naději. Ony dopadnou stejně jak my a naši rodiče, zakopaný ve stejný zemi, pod tim rádoby věčnym náhrobkem, co každej den víc a víc drolí čas.
Četl jsem. Jo, je to divný, ale já fakt hodně čet - klasiky i totální debility, cokoli co jsem doma našel se válet. Neměl sem co dělat takhle přes den, když jsem nebyl ve škole. Tak jsem chlastal, kouřil a čet a měl jsem knížku na klíně v prázdný vaně, otevřený okno nad hlavou a umyvadlo jako popelník. Bejval jsem i nadopovanej všema možnejma práškama, co sem našel doma. Byl sem jinde. Bylo to krásný.
Šel jsem si pro cigára - fakt nic jinýho, rodiče odjeli někam do kostela. Matka ještě vyzvedávala otce z nový práce, vim to, protože měl noční a každý ráno řval, že už se do tý špinavý díry sakra nevrátí. A já si šel jenom pro ty cigára, svítilo slunce, tak jsem si řek, že se na to vykašlu a pudu pěšky. Bylo fakt krásně a tak nějak jsem skoro v tom kroku letěl, když jsem dostal něčim do hlavy a najednou sem ležel na tom krásnym prosluněnym trávníku s hlavní pistole před očima. Párkrát si kopli, okradli mě, ale jinak nic. Šel sem domů s krvavym nosem a řikal si, jak je to všechno křehký a jak tenký jsou hranice.
Tehdy jsem došel k závěru, že hranice nejsou. Je to buď jedno nebo druhý, ale svět se rozhodl mi ukázat, že sem se zase mílil. Ale to až později.
Když jsem nastoupil na vejšku, matka byla u vytržení a mlela něco o jiskrách a impulsech a plameni vzdělání.
Moje studentská kariéra každopádně vzplála a bylo po ní. Dva měsíce jsem tam chodil. Dva měsíce sem chodil na hodiny bez jediný knížky, dělal bordel, spal na přednáškách a chlastal jak ryba. Koupil jsem si pár rozkošnejch šatů v jednom New Yorskym sekáči a ty sem nosil.
Všem jsem připadal jako génius. I sobě. Asi jsem byl.
Trpělivost jim ovšem došla, když sem vyrazil všechny skla ve vchodovejch dveřích.
Ale to mi nemůžete vyčítat, nepamatuju si to. Frank mi tvrdil, že tak mimo mě v životě neviděl a příšerně se u toho vždycky smál. Kdo ví co jsem ještě dělal.
Dal jsem si všechno možný, zapitý chlastem, stejně jsem na tu zkurvenou vysokou ani chodit nechtěl tak mi bylo jedno, že mě donutili se vypakovat.
Sral jsem na všechny ty dědky co se mi pokoušeli vykládat co je opravdovou myšlenkou Petrarcy, Huga nebo Byrona. Bylo mi to u prdele. Četl jsem je a jejich názor mě nezajímal. Pořád nevim, proč se důležitost měří věkem, ale společnost, ve který jsem měl studovat uznávala tyhle lidi za autoritu, vševědoucí, moudrý.
Já na nich viděl jediný. Že brzo umřou a neviděl sem jedinej důvod, proč jenom lvůli tomu považovat jejich úhel pohledu na něčí dílo správnější, než můj vlastní. Frank se mnou souhlasil. Jedinej.
No, ale to nic neměnilo na tom, že mě vyrazili a já teď ležel na špinavý podlaze prázdnýho bytu s gumovou páskou omotanou kolem ruky. Asi už mi modralo předloktí, a bylo mi fuk, jestli upadne nebo co, protože to bylo krásný.
První tejden jsem měl hroznej problém si píchnout. Naklepat žílu, nabrat trochu krve zpátky do stříkačky, abych si nepích vzduch a ani kapka nepřišla nazmar a pak už si jenom šlehnout. Nejdřív já, a až pak ostatní.
Jenomže já byl už od dětství posranej z jehel. Vždycky, když jsem viděl jehlu, chtělo se mi hrůzou močit. Měl jsem pocit, že jí do mě někdo vrazi, hluboko do tkáně a píchne do mě tu bublinu vzduchu, která mě za chvilku zabije.
Strach byl během pár dnů, kdy sme nepřetržitě leželi na zemi sjetý, úspěšně zažehnanej. Já, Frank, Brendon a Greta. V jednom okouzlujícím bytě v Jersey city. Bylo to třetí patro, velký okno skýtalo výhled přímo na velkej semafor, co visel nad křižovatkou, blikal od rána do noci a my na ty světla čuměli a připadali si, že jsme ještě vejš.
Frank už samozřejmě ležel na zemi a čuměl do stropu, vždycky měl takový štěstí, bastard. Jo, měl jsem ho rád - stejně jako všechny ostatní, ale on na každýho zapůsobil tim svym debilnim šarmem a všichni mu padali k nohám a div mu neoblizovali paty. Ten zmetek se prostě dobře narodil.
Bren si sedl vedle mě a čekal až Opat připraví další dávku. Opat byl náš dealer. Nevim, proč se mu tak řikalo, normálně se jmenoval snad Ray, ale vždycky na nás tak nějak dohlížel, jestli po tom, co si šlehnem žijem. Možná proto.  Frank mě ze začátku nutil, abych mu místo toho řekl Abatyše, ale evidentně mě chtěl jenom vystavit Rayově velký pěsti. Můj nos se mi celkem líbil.
Okamžitě po tom, co mi podal jehlu jsem vytuhnul. Krásnej den. Perfektní život.
Greta seděla u zdi a něco blábolila, zatimco její fakan se batolil po špinavym koberci a smál se. Vlastně to byla ona, Jenny, a mě jí bylo příšerně líto, tak jsem dělal, že neexistuje. Tušil jsem, že byla asi Frankova, ale ten by se za boha nepřiznal, hlavně k tomu, že šukal s Gretou. Frank byl trochu vůl.
Tak jsem jenom ležel a cejtil se skvěle, ale za těch pár hodin se mi to celý rozleželo v hlavě. Náhlej pocit viny a potřeba nějaký morální a fyzický očisty. Rozhodl jsem se, že si připadám jak kontejner ve tvaru člověka, čuměl jsem na Franka, jak leží a kouří a řek sem si, seru na to. Seru na tuhle špínu.
"Seru na to" prohlásil jsem. Frank se začal smát a mávl na mě rukou ve  který nonchalantně držel cigáro . Nejdřív si zívnul , odklepal popel a až pak se znuděnym úšklebkem prohlásil "Už zase jo."
"Jo." vyskočil sem na nohy a oklepal ze sebe prach. Dopad mejch conversek na podlahu zvedl další pořádnou vlnu a taky způsobil hlasitý zavrzání prken "Musim se sebou kurva něco udělat."
Frank se posadil a vypadal, jako by vůbec ještě furt nebyl v prdeli a řek něco jako "Jo, já taky." 
Pěkně mě tim nasral. Jako by nestačilo, že celou dobu dělal dojem, jak nějakej zasranej úředník a ne jako smažka, moh mít každou holku a i mý rodiče ho měli za vzor čistoty a pokaždý ho zvali dál a dávali mi ho za příklad. Přitom Frank fetoval jak já, jestli ne víc, to nevim.
Zatvářil se jak nejvíc nevinně uměl, a ten zmetek to uměl fakt dobře. Vždycky vyboulil ven svoje psí oči, že jsem měl občas chuť mu je normálně zatlačit zpátky.
"Jdi do prdele." řekl jsem místo toho. 
Ray se na mě pobaveně podíval "Co, jedna dávka na večer? Nechceš?" ptal se mě podbízivě, a dělal, že mu vůbec nejde o prachy nebo co. Já si byl jistej, že večer to vydržim a žádnej další herák sebou domů prostě už nepotáhnu a očistim se před zákonem. Teda hned jak tam dojedu, protože mý auto stálo vedle toho baráku a jít pěšky se mi nechtělo, teda nehledě na to, že to nejde, a že bych se musel projít těma nejhezčíma částma kde by mě přizabili a hodili do škarpy.
Dramaticky jsem zavrtěl hlavou "Ne, už z těma sračkama končim na furt." pak sem vypadl.
Chtěl jsem si nakoupit všechno nezbytný, tak jsem vyrazil lehkym krokem dolů po schodech a najednou vidim, Frank jde za mnou. Brendon ho ještě chytil ve dveřích, vlepil mu francouzáka a příšerně se chechtal. Frank vypadal, že se pobleje, ale s rukama v kapsách mě beze slova následoval do auta, kde si sednul na sedadlo spolujezdce a v očekávání na mě zíral.
"Jedu do Wal Martu." upozornil jsem ho a on zase jenom zamrkal a řekl "Já vim, já taky. Končim přece. Neslyšels?"
Dělal tohle vždycky. Když jsem řek, že přestanu, hned se přidal, aby mi to dal sežrat. Protože já to nikdy nevydržel a zatimco jsem se svíjel v posteli, Frank mi telefonoval, že byl zrovna venčit psy, protože když si nešlehne, dokáže ocenit krásu všedního života a je hrozně vitální. Frank vždycky dostal zápal plic jakmile zafoukal větřík, ale bez heráku v pohodě vydržel a hrozně ho bavilo mi to připomínat, když jsem trpěl.
Celou cestu neřek ani slovo a házel po mě důležitý pohledy v zrcátku. Děsně mě nervoval, jako vždycky, a to mlít začal až v obchodě.
Snažil jsem se jenom dodržet svůj anti feťáckej seznam, nakoupil jsem si konzervy, polívky z pytlíku, vyraboval jsem půlku oddělení s práškama, hlavně ty na spaní a k tomu jsem přidal basu piv. Frank mlel něco vo tom, že on todle vůbec nebude potřebovat, zatimco sem házel plechovky s fazolema do košíku.

 "Tak si to nekupuj" odpověděl jsem, jak zahořklej stařík, ale Franka neodradilo nic.
"To taky nebudu." ujistil mě.
Pokladní se na mě tvářila jak na nejhoršího feťáka, ale nehádal jsem se, jenom jsem ukázal svojí občanku a s Frankem v patách jsem zašel ještě do liquor store, kde jsem si koupil litrovku vodky.
Frank mi nakonec připoměl, že sem zapoměl na porno a cigára, tak sem se teda vracel. Když jsem si koupil porno, ve kterym byly ženský byl děsně udivenej, tak jsem mu ještě musel vysvětlovat proč nemám rád časáky, ve kterejch maj všichni půlmetrový klacky a radši se kouknu na nějakou holku. Byl děsně nechápavej a zase se mnou sedl do auta, ale tentokrát mluvil furt a tvrdil, že když teda nemám rád velký klacky, že by se mi asi nelíbil.
Nesklapnul, dokud jsem ho nechytil za jízdy za rozkrok a po tom, co sem mu ochmatal celý stehno jsem zamumlal "Ne, ty se teda bát nemusíš."
Trucoval, dokud jsem ho nevyhodil před barákem jeho babičky. Řvala tam hudba, asi další večeře di Iero, no co nejrychlejc jsem vypadnul. Jednou jsem se do toho italskýho reje připlet a pak jsem dva dny nemoh chodit. Tancoval jsem.
Ve svým mizernym bytě sem si všechno připravil. Zas mě čekala ta nejnechutnější část, takže sem potáh postel igelitem, připravil sem si vedle dva kýbly - na zvratky a na ten zbytek, všechny ty konzervy, polívky a otvíráky na stůl vedle telky a prášky s vodkou na noční stolek. Nakonec sem vzal kladivo a přibil sem pár prken přes dveře, kdybych se náhodou přestal ovládat. Byl sem připravenej. Teď už jenom čekal.
Než jsem ty zkurvený prkna vypáčil mi trvalo dvě a půl hodiny a konečně sem byl venku s jedinym cílem, šlehnout si. Jo, silná vůle nebyla zrovna moje silná stránka. Akorát, že Opata sem nesehnal a mojí jedinou nadějí byl ten jinej místní blb. Prodával hrozný svinstvo a užíval si, když k němu chodili zoufalci jako třeba já.
Vzal sem si kabát a vyrazil, s nadějí, že nikde nedostanu přes hubu, protože ten šílenec samozřejmě bydlel v Greenville, no teda ne, že by to bylo nějak extrémně daleko od toho, kde sem bydlel já, ale každou chvíli tam někdo natáh bačkory. Války gangů znamenaly hodně, hodně střílení a já byl prej jasnej teplouš už od pohledu, teda Brandon to tvrdil, ale Brandon vypadal taky jako magor.
Naštěstí sem věděl, kterej to je barák a potřeboval sem si tak nutně dát, že by mě v tu chvíli nějaký pošahaný střílení asi ani nevyšokovalo, ale svět mi dal pokoj. Dokud sem neuviděl toho chlápka na prahu.
"Gerard Way! Dlouhos tu nebyl, co potřebuješ?" všechny ty momenty, kdy sem si sliboval, že za tim čůrákem už nevkročim se mi najednou vybavily, ale musel jsem spolknout svojí pýchu a vejít. Klepaly se mi ruce jak moc sem chtěl, ale ten smrad plesnivejch zdí mě hned uhodil do nosu a dělalo se mi blbě. Aspoň jsem si byl jistej, že sem vůbec ve správnym domě.
Posadil se do křesla a zapálil si doutník. Vždycky kouřil tlustý doutníky a nosil červenej župan. Mělo to bejt gangsterský, protože celý dny čuměl na kmotra, ale ten župan byl flekatej a doutník koupenej za babku v trafice. Dělal jsem, že jsem ohromenej, protože jsem z něj potřeboval vytřískat nějakej fet.
Vybalil sem na něj, co chci a on se jenom zašklebil a vyfouknul divně žlutej obláček kouře. Podezíral sem ten papír.
"No, asi tě zklamu Gee." oznámil mi. Vždycky mi řikal Gee, protože věděl, že mě to sere. Chvíli sledoval co mu řeknu, ale já neřek nic a s očekáváním sem na něj zíral dál.
"Jdeš pozdě, už skoro nic nemám. Ale že seš to ty." řekl mi s potutelnym úsměvem, vstal a začal hrabat v nějakym šuplíku, dokud nevytáh dvě malý pilulky. Pořád sem čekal, že i dá ještě něco, ale podal mi je, a řek, že to je všechno.
"Co já s tim sakra." řekl jsem mu nasraně. Těšil jsem se, že si šlehnu a on mi cpal nějaký prášky, kterejch sem si nakoupil v drogerii asi dvě kila.
Pokrčil rameny "Nechceš, neber." řekl, a už se natahoval, že si to vezme zpátky, ale rychle sem sevřel ruku v pěst a připravil se na to, že to spolknu. Zavrtěl hlavou.
"Takhle ne broučku." řekl mi a chytil mě za zápěstí. Byl jsem upřímně znechucenej a pro jistotu ještě zkoumal jeho výraz, jestli to myslí vážně.
"To si to mám jako strčit do prdele jo?"
Uchechtl se a přikývl "Jinak to nebude působit." sdělil mi pobaveně. Otočil sem se a šel jsem pryč, zatimco se mi chechtal "Očekávám, že to do konce měsíce zaplatíš Gee." zařval na mě z okna, když sem utíkal pryč přes jeho trávník.
Potřeboval jsem si to dát nutně a hned no a - nikdo se nedíval. Teda stejně jsem měl sluneční brejle přes půl ksichtu a kapucu a nevíc těm co tu bydleli to stejně mohlo bejt fuk.
Zapálil jsem si a plahočil se zpátky domů, trochu jsem litoval, že sem si nevzal auto, ale stejně bych s tim tak akorát někde naboural. No, ale problém nastal asi o blok dál, kdy mě začalo bolet břicho. Na poslední chvíli sem skočil do vysoký trávy na totálně rozjebanym fotbalovym hřišti.
Až pak jsem si uvědomil, že sem tam ty prášky asi nechal. Tak jsem se pro ně vrátil.
Jsou věci, na který nejsem pyšnej.
-
Frank prohlásil, že sme už dlouho nebyli v žádnym klubu, tak jsme šli. Asi už na něj dolíhala frustrace z toho, že si dobrý dva tejdny nezašukal, a vzal sebou i nás, teda my chodili většinou všichni skoro vždycky. Patrick se nabíd, že nás odveze, abychom se všichni mohli ztřískat jako prasata, no bylo to od něj hezký. Brendon šel se svojí holkou, která se neustále tvářila, že je příšerně nasraná, Greta okamžitě zmizela někam s ní a já tam zase zůstal stát, zatimco Frank balil nějakou blondýnu a její kamarádku na baru. Pokoušel jsem se tancovat, ale Bren mi s radostí řek, že dělám pohyby jak kdybych měl tetanus. Za chvíli se vrátil, a řekl ještě, že lepší by možná byl tourettův syndrom, že se to k tomu co vyvádim hodí víc, tak sem se na něj vykašlal a šel si dát panáka.
Skoro sem si řikal, že pudu zpátky domu, když se na mě nalepil nějakej kluk. Měl asi dva metry, vlnitý vlasy a čtyřicet kilo. Usoudil jsem že je celkem pěknej, teda ne že by mi to nebylo fuk s kym se vyspim a po krátký konverzaci a lehkym osahávání u zdi sme se zavřeli v kabince na hajzlech a tam se spolu vyspali. Teda nic extra to nebylo, protože sem zase skončil čelem na zdi, ostatně jako vždycky a ten blbec se udělal asi po půl minutě. Nakonec jsme se rozhodli, že to vezmem k němu domů, ale jakmile jsme vylezli ven na vzduch, vyřítila se na nás nějaká šílená ženská.
"Wille!" začala řvát a vrhla se na něj "Slíbils, že budeš doma před desátou!" křičela naštvaně. Ostatní lidi, co postávali venku s cigárem na nás začali blbě čumět, tak jsem nevěděl, jestli mám zmizet nebo co. Zůstal jsem tam stát a tázavě se na něj díval, dokud nepronesl
"Mami, tohle je můj kamarád Gerard."
V ten moment mi bylo, jak kdyby mě polili studenou vodou, tak jsem jí řek nashle a šel jsem domů, co nejrychlejc jsem uměl. Ani jsem se neobtěžoval čekat na ostatní, hlavně protože Frank už asi někde šukal s těma dvěma a ostatní se bavili něčim jinym, než bylo zneužívání dětí.
Hodil sem si na hlavu kapucu a velmi rychlym krokem mířil směrem k sobě. Will na mě ještě řval "Uvidíme se Gerarde! Můžeš někdy přijít na večeři." Tak jsem si pomyslel, jo to teda určitě, kdo ví, kolik mu bylo.
Můj dům byl ale odsud pěkně daleko, tak jsem se nasraně táhnul a skákal do kaluží prostě protože jsem měl chuť si vrazit. To mám do háje kontrolovat občanku každýmu, s kym se vyspim?
Stavil jsem se ještě na benzínce koupit si pivo, tak jsem ho popíjel a šel. Bydlel jsem v prvnim patře jednoho domu a platil jsem nájem dědkovi, co bydlel dole. Bylo mu úplně jedno co tam dělám, navíc jsem toho patra měl jenom půlku, druhou měla nějaká čtyřicátnice, takže to bylo levný a všechno, co sem potřeboval.
-
Frank, Bren a Patrick stáli dole přede dveřma. Dědek totiž začal nadávat, že na mě dole čekaj nějaký hipíci a mám je poslat do prdele nebo mě prohodí voknem. Tak jsem šel.
"Co je." zeptal jsem se. Stáli tam v řadě jak děti ve školním sboru, i když v tom co měli na sobě k nim měli obravdu daleko. Frank se tvářil děsně znuděně, v jedný ruce držel cigáro a druhou měl v kapse svejch fialovejch kostkovanejch kalhot. V martenskách k tomu vypadal jak punkáč a dokonce celkem vysokej. Optický iluze. Brendon byl zas jak vyvoraná myš a popíjel z flašky v papírovym sáčku a Patrick tam jenom tak stál a zíral, čepice až ve vočích.
"Jedem na výlet." řek mi Frank.
"Na výlet." zopakoval jsem pochybovačně. Frank kývnul "Kam na výlet."
"Na výlet. Projít se na Sunrise mountain."
Koukal jsem po nich, jestli si dělaj srandu, ale Bren začal něco hrabat v kapse a vytáh pár zmuchlanejch kusů papíru "Už máme lístky na vlak. Z Hobokenu. Jede se tam jenom dvě hodiny, takže to úžasně stíháme, když hned vyjdem. Jo a za ten lístek mi dlužíš třicet babek." řekl.
"Co?" řekl jsem zděšeně "A hlavně PROČ tam vůbec jedem." řekl jsem naštvaně. Pořád mi to nikdo nechtěl vysvětlit
"Prostě." vysvětlil Frank "Když teďka odvykáme a všechno, víš." řek mi s úšklebkem, tak jsem se na něj tak kouknul, a bylo mi jasný, že jeho pevná vůle už byla taky v troskách.
"Fajn." souhlasil jsem nakonec. Brendon podal flašku Frankovi, ten jí podal mě, já se napil, hodně zhluboka a šlo se.
Cesta nám netrvala dvě hodiny, ale minimálně čtyři, protože když jsme sedli do vlaku, byli sme už všichni úplně na sračky, včetně Patricka. Patrick jako jedinej z nás nebyl smažka, protože se snažil si udržet dlouhodobej vztah, ale chlastal stejně.
Frank nějak nedomyslel jak se dostanem od vlaku na tu horu, protože zastávka ani nebyla v Jersey, ale v New Yorku a k tý pitomý hoře se šlo a šlo. Nakonec sme skončili někde mezi lesama, hora nad náma a s Frankem sme byli opřený o ceduli nekempovat/nedělat oheň, oba s cigárem v ruce.
"Co vás to napadlo debilové." řekl jsem udejchaně "Co budem dělat teď." konstatoval jsem trochu zoufale, ale Patrick se na mě tak kouknul a řekl "Teď. Půjdem nahoru!" ukázal na vrcholek. Ono to zas tak vysoko nebylo, ale mý šedý tenisky byly celý od bahna a Frank vypadal, že umírá, teda s grácií, jako vždycky, ale umírá.
"Já na to seru." řekl a vzal mě kolem ramen. Tvářil se děsně kamarádsky, ale asi spíš, aby nespad.
"Garry." řekl mi "Kámo."
Patrick, ale už vyrazil dál docela ráznym krokem a Bren běžel za nim a řval ať se vrátí.
"Já kurva dojdu do tý boudy co je nahoře!" křičel na něj Patrick přes rameno "Jasný? Když už sem tady!"
Vyrval jsem Frankovi už skoro prázdnou flašku whiskey z ruky a dopil jí, když v tom mi přestal dejchat na krk a strnul "Sakra." řekl a běžel za nima.
"Co JE?!" volal jsem na něj. Měl pořád cigáro v hubě, tak se mu asi muselo běžet celkem blbě.
"Patrick utíká i s chlastem!" vysvětlil. Tak jsem teda běžel taky.
-
Brendon blil celou cestu zpátky a Frank vypadal, že k tomu taky nemá daleko. Měl jsem toho dost. Šli jsme kus po kolejích, Patrick klel, že se nedostal do tý podělaný boudy a že to bylo tim pádem celý na hovno a zbytečně sem jezdil, když se místo toho moh válet se svým broučkem u televize, tak jsem balancoval na jedný kolejnici a vyřvával hymnu, kterou jsem uměl jenom do půlky, tak jsem tu půlku furt opakoval.
"Drž hubu." řekl mi Frank nasraně a tahal Brendona víc ke kraji, aby blil tam. "Myslim, že slyšim vlak."
"Hovno." odpověděl jsem a pokračoval "Bych si tu moh klidně lehnout a řvát a další hodinu nic nepojede." odsekl jsem. Procházeli sme pod nějakou silnicí, na který šuměly auta, tak jsem se rozhlídnul, jestli třeba Frank náhodou nemá pravdu a neměl.
Tak jsem si lehnul, zapálil si a čuměl.
"Gerry." řek mi varovně Frank zase. "Garry vstávej ty debile." upozorňoval mě. Pak mě z ničeho nic chytil za tričko a odtáhl pryč.
"Co děláš! Měl jsem v ruce cigáro!" řekl jsem nasraně a natahoval se zpátky, ale Frank mě držel, že jsem ani nemoh hejbat rukama a jenom jsem zíral, jak na kolejích dohořívá ten vajgl.
No a pak ho přejel vlak. Teda ten vajgl. Frank mě pořád držel a já se cejtil fakt blbě, jak kolem nás z hukotem projel nějakej osobák až mi všechny vlasy vletěly do držky otevřený údivem.
-
Hned jak sme dorazili, zapadli sme do hospody. Museli jsme vystoupit o stanici dřív, protože Bren poblil celej vlak a teďka seděl v rohu a rozklepaně popíjel svý pivo.
Byla tu Lindsey. S Lyn se všichni horzně kamarádili, protože z ní byli posraný strachy. Já taky. Byla velká umělkyně, chlastala jako duha a pořád měla u sebe kudlu, takže proto sme se jí tak báli. Jednou ožrala nějakýho kluka tak, že o sobě nevěděl a vyřezala mu tim kapesním nožíkem na zádech Hello Kitty.
"Všechno bylo sterilní." řikala nám potom "Ráno jsem ho posadila do taxíku, chudák si nic nepamatoval." tvrdila. Měla, ale fotku, kterou si vyvěsila ne webovku. Bylo to působivý. Lyn měla hodně ráda Hello kitty a nikdo z nás jí nechtěl mít vyřezanou na čele, tak jsme předstírali obdiv a všichni sme se třásli.
"Sakra, to se tu člověk musí svlíknout, aby dostal další pivo nebo co?" řvala a koukala se dolů. Seděli sme totiž na malym balkónku v hospodě přímo u kraje a dole na baru mezi tim stálo asi pět holek, který svůdně cpaly svý kozy barmanovi přímo do ksichtu.
Lyn vypadala vážně nasraně, přeměřila si nás pohledem "Kluci vy ste dneska nějaký divný. Nejste sjetý?" zeptala se zamračeně.
Všichni jsme unisono zavrtěli hlavou, hlavně Bren, kterej se s hrůzou díval na kapsu jejích šortek, ve kterejch měla obvykle schovanej nůž.
"To je dobře." řekla "Víte jak to svinstvo nesnášim, huh?" zašmátrala v kapse a s vytřeštěnejma očima nůž vytáhla "HM?"
S hrůzou jsme zírali na lesknoucí se čepel. Co to na tom bylo, asi zaschlá krev a horlivě jsme přikyvovali.
"Svinstvo je to." řekl Frank.
Lyn to asi trochu uklidnilo, tak ho zase zaklapla a dala zpátky. Potom se rozhlídla kolem, pivo nikde. Obsluha taky nikde.
"UŽ MĚ TO SERE SAKRA!" řekla a přehodila svůj prázdnej půl litr přes rameno, dozadu, dolů, kde se ozvala velká rána a křik. Potom se postavila na nohy a propletla se mezi lidma dolů po schodech. Brendon se na mě podíval a rychle se naklonil nad zábradlí, aby zhodnotil škody, tak jsem se podíval taky.
Na židli seděla holka a z hlavy jí crčela krev jak vodopád, zetimco Lyn tam stála a řvala "Ježišmaria! Ježišmaria, kde je ten zmetek co jí to chudince udělal? Zavolejte sanitku!"
Zdála se mi trochu moc dramatická, ale všichni jí to asi věřili. Pak se otočila a rozhlížela se kolem, dokud neukázala na chlápka, co stál na schodech a nezařvala "TYS TO BYL." a pak se na něj vrhla a srazila ho k zemi.
Nikoho nějak neupoutalo to, že má v ruce poloprázdnej půllitr, kterej mu z ní samozřejmě vyrvala, držela ho u země a mlátila ho pěstí do ksichtu hlava nehlava. Někdo se jí ze zadu pokoušel odtáhnout, tak mu vrazila taky a nějaká jiná holka zase dala jí. Všichni se najednou začali mydlit, s Lindsey uprostřed, která hlasitě řvala "Vy čůráci zkurvený!"
Patrick vstal jako první, když si všiml, že zase vytahuje kudlu "Měli bysme jí vodtáhnout." konstatoval, tak jsme se všichni rozeběhli do tý vřavy, kde jsem okamžitě dostal přes hubu a chytali sme Lyn, akorát, že všude vlály její dlouhý černý vlasy. Od konečků asi tak do třetiny je měla celý od krve, Frank se jí pokoušel vyrvat ten nůž, ale už se jí povedlo prošpikovat něčí dlaň.
"Musíme domů Linds." opakoval Frank a nakonec se nám podařilo vytáhnout jí z davu a ven na parkoviště.
"Pryč." křičel Frank "PRYČ PRYČ PRYČ." řekl a zdrhal a my za nim. Ze zatáčky se vyřítila sanitka a policajti, sotva sme stihli zapadnout za nějakej barák.
Nikdo se neodvážil Lyn nic říct, ona si mezi tim prohrábla prstama ty vlasy od krve a řekla "No, to byla sranda." a zašklebila se "Ale bylo mi trochu líto tý holky, to jo. Doufám, že to přežila."
Patrick jenom zavrtěl hlavou "Na tohle nemám, jdu domů."
Lyn na něj mávla, pak se otočila na nás "No, už je sakra pozdě." rozloučila se "Dneska sme si to kurva užili, co?" zasmála se "Du taky a nezapomeňte, jestli si pořád budete píchat ty sračky." pohrozila nám a zase si sahala na kapsu, tak sme všichni uskočili, ale nakonec prostě odešla.
-
Seděli sme na koberci, mimo jako vždycky, Bren se ocumlával s Gretou, tak jsem si tak akorát povzdychl, když mi něco fakt drasticky zmáčklo koule. Kdybych nebyl tak sjetej, tak bych asi udělal něco jinýho než kouknout se co to je, ale v tý chvíli by to vyžadovalo asi moc velký úsilí.
Iero samozřejmě.
"Co děláš." řekl jsem a vší silou ho přes tu ruku přetáh, což asi nebylo moc, ale pustil.
"Za to v tom autě." řekl unaveně a fouknul mi cigaretovej kouř do ksichtu. Frank taky kouřil furt, možná ještě víc než já. Chvíli mi trvalo, než mi vůbec došlo co a v jakym autě, ale pak sem kývnul.
"Jo tak."
"Taky na tom nejseš nějak extra dobře ." sdělil mi pobaveně a vypadal, že z toho má fakt radost. Kouknul se kolem a jeho zlomyslnej výraz dost opadl, když zjistil, že se o tu skvělou zprávu nemá s kym podělit.
"Líp než ty." zamračil jsem se na něj.
Chvíli mlčel a pak mi řek "Zmlkni." i když jsem přece vůbec nic neřikal a položil si mojí hlavu do klína. "Zase začínáš překračovat svojí dvoutejdenní hranici?" zeptal jsem se. Samozřejmě jsem narážel na to, že je zase úplně bezdůvodně nadrženej. Lidi jako já měli důvod bejt nadržený. Lidi, co naposledy šukali s nějakym nevybouřenym pubescentem.
"No jo." řekl upřímně, tak jsem přikývl, a to možná nebyl nejlepší nápad, když jsem měl hlavu na jeho klíně, ale pak jsem stejně usnul.
Probudil jsem se, když se Greta vyřítila z vedlejšího pokoje a řvala tak příšerně, jak jsem nikdy nikoho řvát neslyšel. Pokoušeli sme se jí uklidnit, protože jsem si musel zacpávat uši jak to bylo šílený. Nevěděli sme co se děje a Frank to z ní dostal až po pár minutách tim, že do toho pokoje jednoduše vešel.
Sice přestala řvát, ale to ticho bylo divný, tak jsem se zvedl a šel se kouknout co se děje. Brendon seděl taky vedle a byl první, čeho jsem si všimnul, ve dřepu u zdi a s vytřeštěnejma očima se kejval dopředu a dozadu. Frank stál u dětský postýlky a brečel, tekly mu prostě obrovský slzy, tak jsem se podíval dovnitř.
Jenny se nehejbala. Nejen, že se nehejbala, ale byla úplně modrošedá, že jsem z toho šoku na chvíli přestal dejchat.
Při pohledu na Franka mi bylo celkem jasný čí nakonec byla.
"Řekni něco." řekl mi se zalknutím, ale mě zrovna k týhle situaci nenapadalo nic, tak jsem tam stál a čuměl.
"ŘEKNI NĚCO SAKRA." zařval na mě.
Ustoupil jsem o pár kroků zpátky, zatimco on se pořád držel zábradlí postýlky.
"Připravim další dávku." řekl jsem potichu a co nejrychlejc jsem vyklidil prostor. Kdo by mi za ten proslov nezatleskal, byl jsem prostě skvělej kámoš. Utěšování. Jo, hrozně mi šlo.
-
Krást ty knížky byl blbej nápad, to mi došlo, jak jsem seděl v obleku na soudní lavici. Brendon byl kus ode mě, se sklopenou hlavou. Z nohavic mi trčely kostkovaný ponožky a tenisky, takovej detail, na kterej jsem prostě neměl čas. Oblek zapůjčil otec, řval jako blázen, a když mě vezl k soudu přes oblíbenou Pulaski skyway, nadával "Mohl jsi jezdit přes všechny ty tvoje vysněný mosty! Tak nadanej, umělec, a ty to takhle posereš!" řval "Golden gate! Nebo...Nebo přes Avignonskej!"
"Přes ten se nedá jezdit." podotkl jsem a otec pěnil ještě víc.
Teď jsem se snažil vypadat hrozně provinile a tak jsem tam byl se sklopenejma očima a kecal jsem jak sem mohl, že jsem závislej, že přestávám, že se budu léčit, a že jsem ty knížky ukrad, protože lačnim po vzdělání, a protože se prostě chci změnit k lepšímu.
Asi mi pomohlo to, že jsem dva měsíce chodil na vysokou a srdceryvnej projev matky, ve kterym všem vysvětlila, jak jsem byl vždycky hodnej, tichej a umělecky nadanej, a že tohle nedělám já, ale to svinstvo ve mně, tak sem přikyvoval.
Asi to bylo k dobru, protože jsem nakonec vyváznul s podmínkou a chudák Bren dostal osum měsíců na tvrdo. Bylo mi ho líto, že to vždycky schytal, ale nakonec jsme to šli s matkou, Frankem, Patrickem a Lyn oslavit. Byl tam i Mikey a vedl ke mně dlouhej proslov v soukromí, že bych toho měl nechat a něco se sebou dělat, tak jsem kývl, jasně brácho, ty si dodělej svojí stáž v právnický kanceláři nebo kde to a neser mě, teda to jsem neřekl, ale myslel jsem si to. Tak jsem ho objal a myslel jsem to vážně. Jenom to objetí, nic jinýho.
Vychlastal jsem šest piv na oslavu střízlivosti. Lindsey už zase začínala bejt v ráži a docela si notovaly s mojí matkou, Frank měl pod stolem ruku na mym stehně a pořád jí posouval. Přitom vedl seriózní konverzaci s ostatníma a já se cejtil hodně nepohodlně. Evidentně to byl účel. Tak jsem odešel na záchod a prolez jsem oknem ven.
-
Opat byl samozřejmě k disposici, ale jakmile jsem si šlehnul, jenom tma,jakobych zajel do toho koberce a jenom jsem koukal a nemohl se hnout.
Cejtil jsem, že mě něco někam táhne a poslední myšlenka byla, jo, asi jsem umřel.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
//<![CDATA[ http://www.gmodules.com/ig/ifr?url=http://www.google.com/ig/modules/translatemypage.xml&up_source_language=cs&w=160&h=60&title=&border=&output=js"> //]]>
>