Why You

29. srpna 2011 v 23:24 | ef
Asi mám depku. Kraťoučký Frank/Gerard klišé.





Frank nasedl do mého auta.
Potichu zacvakl dveře "Pojedeme?"
Nebyl jsem si jistý, jestli bude souhlasit s místem, ale tvářil se, že ho vůbec netrápí co se bude dít. Otevřel si okénko a koukal ven, zatímco jsem zabočoval na dálnici vedoucí na sever.
"Mám dům ve Willowbrooku." řekl jsem.
Frank pokrčil rameny.
"Jestli chceš." dodal jsem rychle.
"Proč ne." řekl nezaujatě "Zastavíš mi u nejbližší benzínky?" zeptal se.
Nevyzvídal jsem co potřebuje, všechno co jsme chtěli by tím mohlo zkolabovat jako domeček z karet. Chtěl jsem se na ty střípky upnout alespoň na pár hodin.
Odpočívadlo se objevilo po patnácti dlouhých mílích mlčení, na které jsem byl zvyklý. Byla to jedna z těch menších stanic, jenom benzín a malá samoobsluha. Zajel jsem k čerpadlům a podal obsluze deset dolarů, aby mi natankovala.
Nechtěl jsem vycházet z auta.
Frank už byl venku, ruce zkřížené na prsou. Vítr tu byl silnější než na místě kde jsme se setkali.
Skleněné dveře se před ním otevřely, a potom zmizel mezi regály. Díval jsem se za ním, bylo mi jasné, že nechce abych ho následoval. S Frankem to nikdy nebyla žádná banalita, Frank měl plán. Ať už to bylo cokoli, neměl jsem to vědět.
Musel jsem zajet na parkoviště. Nakonec jsem vystoupil, protáhl se a zapálil si cigaretu. Došlo mi, že jsem se měl lépe obléknout, na obloze se hromadily černé mraky a ve vzduchu byla cítit vůně deště.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že naplno začal podzim. Bylo tu několik týdnů, kdy jsem si nechtěl všímat ničeho co se dělo kolem, včetně počasí, ale jak jsem tam stál v chladném poryvu říjnového větru prostupujícího celým mým bytím, nemohl jsem se od toho odpoutat.
Frank se konečně vracel. V rukou nic neměl, ale tušil jsem, že cokoli potřeboval má pravděpodobně v kapse nebo v těle.
Přišel až ke mně a zadíval se mi do tváře, bez žádného výrazu, úplně prázdný.
Zavřel jsem oči. Nedokázal jsem s ním udržet zrakový kontakt, byla to pro mě moc velká tíha.
"Promiň." řekl jsem mu a rychle sáhl po klice dveří, abych se vyhnul další konfrontaci.
Nedostalo se mi odpovědi, ale žádnou jsem neočekával.
Další dvě hodiny jízdy proběhly v melancholickém tichu rušeném kapkami lijáku dopadajícími na přední sklo. Bylo to ideální počasí pro to, co jsme měli v plánu. Vlastně ani lepší být nemohlo.
"Co uděláš s domem?" zeptal se potichu.
Zavrtěl jsem hlavou "Dostane ho sestřenice." zamumlal jsem. Nechtěl jsem o tom mluvit.
Frank to pochopil a dál se nevyptával.
"Kdy myslíš, že bychom měli...?" nedokončil větu, ale chápal jsem co myslí.
Už jsem to plánoval sám.
"V úterý?" navrhl jsem "Přemýšlel jsem o tom, budeme mít přesně tři dny, tři dny jsou symbolický." vysvětloval jsem.
"Proč?" nechápal "Vydržíš to ještě tři dny?"
"Vydržel jsem tři měsíce." povzdychl jsem si a vytáhl jsem další cigaretu z krabičky. Dálnice byla prázdná. "A jedenáct dní."
Frank se skrčil na sedadle a položil si čelo na kolena. Tmavé vlasy mu rámovaly vyhublý obličej "Já už, ale nemůžu."
"Beru hodně léků." řekl jsem a odvrátil pohled zpět na vozovku "Spoustu, spoustu prášků na otupení a nic mi nepomáhá."
Jako bych mu to připoměl, vyndal si z tašky krabičku valia a několik najednou jich spolknul.
"Koupil jsem si ještě analgetika." řekl "Tohle nestačí. Nic nestačí"
Už jsme o tom mluvili snad tisíckrát, ale jakoby jiná témata neexistovala. Vyhýbali jsme se tomu hlavnímu, ale oba jsme ho měli před očima. Je oba.
Frank potom usnul nebo to alespoň předstíral. Byl jsem mu vděčný, ale příští hodinu jízdy jsem byl uzavřený ve svém těle se svými myšlenkami.
Když jsme dojeli k mému domu, zaparkoval jsem v garáži a zamknul ji zvenčí. Měl jsem průchod dovnitř sklepem a navíc by nemělo cenu nechávat vůz venku, když jsme tu měli brzy zůstat.

Políbili jsme se hned za vchodovými dveřmi obýváku, zoufale, ale bez vášně. Bylo to z nutnosti, ze zbytků citu, který jsme kdysi měli. Pro mě teď byl vším, čeho jsem se mohl držet, stejně jako Frankovo sametové sako a jeho tělo.
Držel mě pevně za ramena a kdyby mohl, byl jsem si jistý, že by plakal.
"Chceš?" zeptal jsem se.
Přikývl.
Ani jeden z nás neměl moc síly, ale alespoň na chvíli cítit jeho kůži na své se nám zdálo jako vysvobození.
Chtěl jsem, ale nedokázal jsem se zbavit té otupující bolesti, prázdnoty, samoty. Frank se po chvíli posadil a podíval se na mě.
"Nebudu čekat do úterka."
Tiše jsem souhlasil, přikývnul.
V kuchyni jsem nám oběma nalil pár panáků whiskey, které jsme vypili v tichosti. Potom jsem sebral klíče z kuchyňské linky, chytil Franka za ruku a vedl ho dolů po schodech.
"Počkej tu chvíli." řekl jsem mu přede dveřmi garáže.
"Nenecháš mě tu?" zeptal se se strachem v očích.
"Jenom chci něco...udělat, počkej."
Nechal jsem ho tam s úmyslem se vrátit, a to jsem po několika minutách taky udělal.
"Bál jsem se." přiznal se mi.
Objal jsem ho a pohladil ho ve vlasech. Políbil mě na tvář.

Oba jsme se vrátili do mojí staré audiny a já nastartoval.
Vzduch začal těžknout.
"Už si nic nebudu vyčítat"
"Byla to nehoda." šeptal mi Frank do ucha "Nehoda se kterou tu prostě nemůžeme zůstat." odhrnul mi vlasy z čela.
Rourou vedoucí do okna proudil šedý kouř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amy Amy | 7. září 2011 v 17:30 | Reagovat

Není to klišé a masochistické části mého já se to moc líbí :)

2 demolitionlovers demolitionlovers | Web | 20. září 2011 v 22:17 | Reagovat

tvoje poviedky su super ^^
začíname nový Frerard blog, príď sa pozrieť :)
May Frerard be with You

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
//<![CDATA[ http://www.gmodules.com/ig/ifr?url=http://www.google.com/ig/modules/translatemypage.xml&up_source_language=cs&w=160&h=60&title=&border=&output=js"> //]]>
>